Pravoslavná Církev - Czech Flowers of Orthodoxy 1

Pravoslavná církev

Czech Flowers of Orthodoxy 1

ORTHODOX CHRISTIANITY – MULTILINGUAL ORTHODOXY – EASTERN ORTHODOX CHURCH – ΟΡΘΟΔΟΞΙΑ – SIMBAHANG ORTODOKSO NG SILANGAN – 东正教在中国 – ORTODOXIA – 日本正教会 – ORTODOSSIA – อีสเทิร์นออร์ทอดอกซ์ – ORTHODOXIE – 동방 정교회 – PRAWOSŁAWIE – ORTHODOXE KERK - නැගෙනහිර ඕර්තඩොක්ස් සභාව – СРЦЕ ПРАВОСЛАВНО – BISERICA ORTODOXĂ – GEREJA ORTODOKS – ORTODOKSI – ПРАВОСЛАВИЕ – ORTODOKSE KIRKE – CHÍNH THỐNG GIÁO ĐÔNG PHƯƠNG – EAGLAIS CHEARTCHREIDMHEACH – ՈՒՂՂԱՓԱՌ ԵԿԵՂԵՑԻՆ / Abel-Tasos Gkiouzelis - https://gkiouzelisabeltasos.blogspot.com - Email: gkiouz.abel@gmail.com - Feel free to email me...!

♫•(¯`v´¯) ¸.•*¨*

◦.(¯`:☼:´¯)

..✿.(.^.)•.¸¸.•`•.¸¸✿

✩¸ ¸.•¨

Pravoslavná církev

Ortodoxie

Pane, Ježíši Kriste Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšnou.

Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení

Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení. Všechno ostatní: radosti smilstva, politické utopie, ekonomická nezávislost, jsou jen slepými uličkami, kde našli svůj konec a došli úpadku mnozí a mnozí.

—Jeromonach Serafim Rose, Spojené státy americké (+1982)

http://zivotysvatych.blogspot.com

Pravdy

Nic na světě nemůže vzniknout samo od sebe, ani lavice, ani dům, ani klíč, ani cokoliv jiného; tím méně mohl vzniknout od sebe celý svět. Lavice je zhotovena od stolaře, dům od stavitele, klíč od zámečníka; svět pak je stvořen od Boha. Jako z krásy a účelnosti domu činíme si úsudek o vzdělání a dovednosti stavitele, tak ze stvoření božího můžeme poznávat moudrost a všemohoucnost boží, třebas jeho samého nevidíme. Právem je řečeno v žalmu 14, 1: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“

Samu podstatu boží člověk poznat nedovede, neboť rozum lidský na to nestačí. Apoštol Pavel praví, že Bůh přebývá ve světle nepřístupném. (1.Tim. 6, 16.)

V Písmě svatém se někdy mluví o srdci božím, o jeho očích, uších, rukou, ústech, příchodu, odchodu a podobně. To však nesmíme chápat doslova hmotně, nýbrž obrazně a duchovně. Srdcem božím je míněna jeho láska, očima a ušima jeho vševědoucnost a vyslýchání našich modliteb, rukama jeho tvořící síla a činnost, příchodem jeho mimořádné zapůsobení na určitém místě nebo u určitých lidí.

Čiň dobře a varuj se zlého i tehdy, když tě lidé nevidí, neboť Bůh ví o všem.

Nezoufej v neštěstí, ale doufej, že ti Bůh pomůže, neboť zná tvé utrpení.

Opravdově krásně a před Bohem hodnotně žije jen ten, kdo pevně věří v Boha a jedná podle víry. Apoštol Pavel praví: „Spravedlivý pak živ z víry bude.“ (Řím. 1, 17.)

Boha nazýváme též Pánem neboli Hospodinem.

Pán Ježíš řekl: „Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ (Evangelium sv. Matouše, hl. 4, v. 10.) „Chvalte Hospodina stvoření nebeská, chvaltež ho na výsostech. Chvalte Hospodina tvorové zemští.“ (Žalm 148, v. 1. a 7.) „Oslavujte Hospodina, neboť jest dobrý.“ (Žalm 118, v. 1.)

Pán Ježíš pravil, že máme plnit vůli Otce nebeského. (Evang. sv. Matouše, hl. 7, v. 21.)

V prvním listě svatého apoštola Pavla k Timotejovi se v hlavě 2, verši 4. praví: „Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli.“

Mnohé věci se zachovávaly v paměti křesťanům jen ústním podáním, na příklad že se máme žehnat znamením svatého kříže, že při modlitbě máme být obráceni k východu, to jest v tu stranu, odkud slunce vychází, nebo jak se mají udělovat svaté tajiny, jakými slovy se má vzývat Bůh, aby posvětil a proměnil dary chleba a vína, jak se má světit voda a jiné. Proto též svatý apoštol Pavel napomínal křesťany v Soluni: „Bratři, stůjte pevně a držte se ustanovení, jimž jste se naučili buď skrze řeč, nebo skrze list náš.“ (II. list k Soluňským, hlava 2, verš 15.) Čemu učil sv. apoštol Pavel svými slovy neboli svou řečí, to bylo ústní podání; čemu učil svými listy, to bylo učení písemné a je to součástí Písma svatého. Že se víra křesťanská šířila a udržovala většinou ústním podáním, je věc pochopitelná. Jasně to vysvítá i z II. listu sv. apoštola Pavla k Timoteji, kde se praví: „Což jsi slyšel ode mne před mnohými svědky, svěřuj to lidem věrným, kteříž by způsobní byli i jiné učiti.“ (Hlava 2, verš 2.) – Téměř asi celých dvacet let po nanebevstoupení Pána Ježíše neměla církev ještě žádné knihy Nového Zákona, nýbrž byla odkázána úplně na ústní podání, a přece žila, konala bohoslužby, pracovala a šířila se na všechny strany, držíc se ústního podání, jež ve svém nitru chovala jako nebeský poklad. Velmi přesvědčivě píše o svatém ústním podání svatý Basil Veliký ve svém pravidle 91.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Křesťanská orthodoxie

http://www.orthodoxia.cz

Z učení ctihodné Svatá Sofie z Klisury, Řecko (+1974)

Být pod záštitou Nejvyššího, být pod Boží ochranou!

Pokud se někdo rozhněvá, ať se okamžitě vrátí a hovoří… Ať si vymyslí nějaký důvod, aby hned promluvil (s tím, s kým se pohněval).

Hněv v sobě nesmíme držet. Hněv je velmi špatná věc.

Ten, kdo je rozhněvaný, by si neměl vzít ani antidor.

Starším lidem nesmíte říci žádná ošklivá slova.

Neřeknete nic, žádná slova, která lidi rozhořčí, protože tím rozhořčíte samotného Krista.

Otec (nebeský) je nahoře a vidí nás.

Modlete se, abyste vy i vaše děti byli spaseni.

Poslouchejte své rodiče, aby se vaše vlastní domovy později nerozpadly.

https://pravoslavbrno.cz/byt-pod-zastitou-nejvyssiho-byt-pod-bozi-ochranou/

Pravoslavná církevní obec při chrámu svatého Václava v Brně, Česko

http://pravoslavbrno.cz

Naše jednota v Kristu

Igumen Tryfon, Klášter Vashon, Washington, Spojené státy americké

Církevní Otcové viděli pravoslaví spíše jako způsob života než jako pouhé náboženství. Ačkoli má Církev mnoho společných atributů s náboženstvím, neznamená to, že je sama náboženskou institucí. Spíše je to „nemocnice pro duši“, kde můžeme obdržet uzdravení, které umožňuje obecenství s naším Stvořitelem. Právě v této nemocnici, v Církvi, býváme posvěceni (ucelení), což umožňuje právě toto společenství. Eucharistie, která je hlavním prostředkem, kterým můžeme obdržet blahodať, která otevírá dveře ke společenství s Bohem, přináší duchovní proměnu a je hlavním znamením naší jednoty v Kristu.

Ačkoli v Pravoslavné církvi panuje jednota v nauce a praxi, jednota v Církvi nijak nevylučuje ty, kteří jsou mimo Církev, protože všichni jsou Božími dětmi a dveře Církve jsou dokořán otevřené, dokonce i pro ty, kteří jsou slepí k této pravdě. Církev neposuzuje ty, kteří zůstávají mimo její zdi, ale miluje je a modlí se za ně. Není exkluzivní institucí, ale spíše živým ztělesněním Krista. Její nároky na božský původ a absolutní pravdu v žádném případě nenaznačuje popření základní důstojnosti celého lidstva jakožto Božích dětí.

A tento nárok Církve na božský původ není vidět nikde jasněji než v jejím slavení svaté Eucharistie, protože toto je okamžik, kdy nebe sestupuje na zem a její věřící jsou spojeni jeden s druhým, v Kristu, Jenž se tak svobodně a úplně všem oddává. Tímto způsobem je Eucharistie prostředkem k jednotě v Kristu a znamením jednoty, která proměňuje čas a prostor. Avšak bez jednoty víry, kde by každý věřící přijal jako své vlastní učení Církve v celé jeho celistvosti a autentičnosti, by společenství bylo jednoduše společnou účastí na symbolickém aktu spíše než účastí na Božství. Naše přijetí samotného Kristova Těla a Jeho Krve je ten bod ve věčnosti, který nám přináší proměnu a svatost.

Toto církevní učení je v přímém rozporu s dnešními teoriemi a filozofiemi, protože ty dnes popírají existenci Absolutní Pravdy. Striktní dodržování víry, učení a církevní praxe, které byly předávány již z dob apoštolských, je základem naší jednoty, protože jsme se spojili s neměnnou Apoštolskou Církví a navždy jsme se tak sjednotili s Kristem.

S láskou v Kristu

igumen Tryfon

https://pravoslavbrno.cz/10136-2/

Kdo miluje, má vůli se měnit…

Metropolita Pavla ze Siátisty, Řecko

Když slyším lidi, jak říkají: „Já jsem takový“ anebo „Já jsem taková, nebudu se přece měnit,“ pak takovým lidem říkám:

„Špatně jste se vdali (či oženili), neboť když někdo miluje, má vůli se měnit.“

To, že se nechci změnit, znamená, že „nemiluji“.

Všechno ostatní je navíc a zbytečné…

https://pravoslavbrno.cz/10155-2/

Slova o lásce ctihodného starce Efréma Arizonského (+2019)

Drazí bratři,

Bůh je láska.

„Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm,“ hřmí svými slovy apoštol Lásky, evangelista Jan.

Láska je klíč, kterým se otevírají všechny dveře lidského chování.

Láska je lék, kterým se léčí všechny nemoci duše i těla.

Jeden svatý jednou pravil:

„Pane, dej, aby mně druzí nepomáhali, ale, naopak, abych já mohl pomáhat druhým. Dej, aby mě druzí nemilovali, ale, naopak, mě přiměj, abych já miloval druhé. Dej, abych já získal porozumění pro druhé, a nikoli, aby mě druzí rozuměli.“

Láska, jak ji učil Pán, kterou lidé nezkreslují, je výrazem oběti. Je ovocem srdce a nabídkou dobrého úmyslu.

Láska se neposuzuje a neukazuje tím, co dáváme, nýbrž tím, jak dáváme.

Láska není natažením ruky, ale darováním srdce…

https://pravoslavbrno.cz/laska-se-neposuzuje-a-neukazuje-tim-co-davame-nybrz-tim-jak-davame/

Matka Boží

Metropolita Anthony

Vyskytují se dva typy ikony Matky Boží. Obvyklejší je ten, který nalézáme na Východě i na Západě - věčná Panna chovající dítě. Je zde zobrazeno více než jen Matka Boží jako osoba. Je to obraz Vtělení, ujištění o Vtělení a jeho realitě. Je zde ujištění o pravém a skutečném mateřství Panny. A když se díváte na tuto ikonu pozorně, všimnete si, že Matka Boží chovající Dítě se na Ně nikdy nedívá. Nehledí též na vás, ani do dálky; její oči jsou upřeny hluboko do vlastního nitra. Přebývá v rozjímání. Nesleduje svým pohledem věci. Její něha je vyjádřena v ostýchavém gestu - drží Dítě, aniž by je tiskla a objímala. Drží Dítě jako něco posvátného, co přináší jako oběť a všechna něha, všechna lidská láska je vyjádřena v Dítěti, nikoliv v matce. Ona zůstává Matkou Boha a s dítětem jedná ne jako s Ježíškem, nýbrž jako s vtěleným Božím Synem, který se stal synem Panny, a který, jsa opravdovým člověkem a pravým Bohem, vyjadřuje jí všechnu něhu a lásku člověka a Boha jako své matce a jako k svému stvoření. To je jeden typ svatých bohorodičných ikon.

Druhý typ, s nímž se setkáte ne tak často, je obraz Matky Boží samotné, bez obvyklé Kristovy přítomnosti. Popíši vám právě jeden z nich. Je to ruská ikona ze 17. století. Vidíte na ní ženu připomínající ruskou dívku, která ztratila svůj závoj, jejíž vlasy, rozdělené uprostřed, padají na téměř hranatý obličej. Má velké oči hledící do nekonečna anebo do hlubin. Určitě ne na nic, co je před ní. Když se lépe na ikonu podíváte, uvidíte dvě ruce. Dvě ruce, které nemohou být tam, kde jsou namalovány, protože to anatomie prostě nedovoluje. Nejsou zde jako součást realistického obrazu, jsou tu, aby vyjádřily něco, co ani tvář, ani ruce, ani oči vyslovit nemohou, aniž by přestaly říkat něco velmi důležitého. Jsou to ruce bolesti. A v rohu ikony jsou téměř neviditelné - světle žluté na světle žlutém pozadí - nízký kopec a na něm prázdný kříž... Je to matka nazírající ukřižování a smrt svého jednorozeného syna.

Když se obracíme k Matce Boží v modlitbě, měli bychom si - častěji než tak činíme - uvědomit, že jakákoli modlitba, kterou Matce Boží přinášíme, znamená toto: »Matko, zabil jsem tvého syna; když mi odpustíš, bude mi odpuštěno; když ty odmítneš udělit odpuštění, nic mne nemůže zachránit před prokletím.« A je úžasné, že Matka Boží podle toho, co je zjeveno v Evangeliu, nás ujišťuje a osměluje, abychom k ní přistupovali právě s touto modlitbou, protože nic jiného nemůžeme říci. Pro nás je Matkou Boha. Je tou, která přivedla Boha samotného do našeho pozemského světa. Proto trváme na výrazu "Matka Boží - Bohorodice". Skrze ni se Bůh stal člověkem. Skrze ni se narodil do lidské situace. Ona však není jen mechanickým nástrojem Božího Vtělení. Svou osobní poslušností Bohu, svou láskou k Bohu, svou připraveností být tím, čím ji Bůh chce mít, svou pokorou je sama taková, že Bůh se z ní mohl narodit. U jednoho z našich velkých světců a teologů 14. století je úvaha o Boží Matce; píše se tam: »Vtělení by bylo bez jejího pokorně souhlasného rčení "... jsem služebnice Páně..." stejně nemožné, jako by bylo nemyslitelné bez vůle Otce.« Je zde úplná spolupráce mezi ní a Bohem. Když mluvím o Vtělení a o postoji blahoslavené Panny, vzpomínám na jednoho spisovatele, který to vyslovil pozoruhodným způsobem: »To, co Vtělení činí jedinečným, je, že jednoho dne israelská panna byla schopna pronést svaté Jméno (Boží) celým srdcem, celou myslí, celým svým bytím a celým svým tělem tak, že se v ní slovo stalo tělem.«

Milujeme ji a zvláštním způsobem cítíme, jako bychom v ní viděli Boží slovo vyslovené Pavlem, který říká: »Má moc se projevuje v slabosti.« Můžeme vidět tuto křehkou israelskou pannu, tuto slabou dívku, jak vítězí nad hříchem v sobě, jak vítězí nad peklem, jak vítězí nade vším a to pomocí Boží moci, která v ní spočinula. A právě proto ve chvílích pronásledování, kdy se opravdu Boží moc zjevuje jen ve slabosti, stojí blahoslavená Panna před naším zrakem tak podivuhodně a tak mocně. Jako schopná vítězit nad světem a nad peklem je pro nás pevnou věží a tou, která se může přimlouvat a zachraňovat. Skutečnost, že v ní není rozporu s Boží vůlí, že je v dokonalé harmonii s Bohem, zaznamenáváme tím, že vůči ní užíváme modlitebního obratu, kterým se jinak obracíme jen k Bohu: »Spasiž nás!« Neříkáme: »Modli se za nás.«

http://www.orthodoxia.cz/bohorodice/b_antony.htm

Výklad pravoslavné víry - „několika slovy“...

Církev:

Církev je prostředím, kde se děje spása člověka. Je to místo, kde se už nyní a tady na zemi setkáváme s Božím Královstvím. Zde působí Božské energie, které duchovně uzdravují člověka. Církev je mystickým Tělem Ježíše Krista; Pán Ježíš je jeho hlavou, Svatý Duch je duší a věřící jsou údy tohoto tajemného Těla, jímž je katolická pravoslavná Církev Kristova. Skrze sjednocení s ní se stáváme součástí kmene, jímž je Kristus. Pravoslavná církev je církví apoštolskou. To znamená, že je identická s Církví, kterou založil na svatých apoštolech Pán Ježíš Kristus (s touto církví má nepřetržitou historickou spojitost); totožná s prvokřesťanskou církví je pak proto, že věrně bez přerušení zachovává víru a tradici odevzdanou Církvi svatými apoštoly - tedy chrání autentické křesťanské učení, prvokřesťanského ducha, starokřesťanské obyčeje a praxi; to je spojeno se zachováváním tzv. „apoštolské posloupnosti“ tedy svěcení biskupského a kněžského nepřetržitě předávaného od svatých apoštolů (pravá víra není bez apoštolské posloupnosti a naopak). Z pravosti Církve vyvěrá pravost víry.

Víra v Boha:

Pravoslavní křesťané věří v jednoho Boha ve třech Osobách - tedy v přesvatou Božskou Trojici: Otce i Syna i Svatého Ducha. Nejedná se v žádném případě o tři Bohy ani o tři různé projevy jednoho Boha - takové výklady zcela odmítáme! Jsou to tři Osoby sdílející v lásce jedno Božství. Tyto tři Osoby se od sebe liší tím, že Otec je bezpočátečný; Syn pochází od Otce tím, že se z Něho rodí; Duch Svatý pochází od Otce tím, že z Něho vychází. O Bohu víme, že je láska, že je věčný a nekonečný. Je všemohoucí, vševědoucí a je Stvořitel i Spasitel.

Víra ve Spasitele:

Pravoslavní křesťané věří, že Mesiáš očekávaný židovským Israelem přišel. Druhá Osoba Božské Trojice - Bůh Syn - se vtělila, což znamená, že Syn Boží přijal lidské tělo a narodil se z Marie Panny, kterou proto nazýváme přesvatou Bohorodicí. Mesiáš čili Kristus přišel na tento svět a jmenoval se Ježíš; vidíme v Něm Bohočlověka. Ježíš Kristus byl totiž pravým Bohem a pravým člověkem.

Přijal na sebe všechno lidské kromě hříchu. V Osobě Spasitele se tedy spojilo Božství s lidstvím a v tom spočívá tajemství spásy lidí. Můžeme se s Ním spojit, protože byl člověkem, a můžeme skrze spojení s Ním dojít zbožštění, protože je Bohem.

Vyznání pravoslavné víry:

Pravoslavní křesťané vyznávají svoji víru krátkým textem, který byl sestaven na prvém a druhém všeobecném sněmu (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry; 4. století po Kristu). Církev pak mnohokrát opakovala zákaz ubírat něco ze znění tohoto symbolu nebo k němu něco k němu přidávat. Pravoslavní kladou veliký důraz na používání neporušeného znění tohoto symbolického textu a nekompromisně odmítají pokus k němu cokoliv přidávat (např. tzv. „filioque“ čili vsuvka „i od Syna“ přidávaná římskou církví do vyznání víry o původu Svatého Ducha), anebo nějak toto vyznání zkracovat (viz např. „ekumenické“ zavádění zkráceného tzv. „apoštolského vyznání víry“, které však nemá se svatými apoštoly nic společného). Na neporušenost prvokřesťanské víry kladou pravoslavní zásadní důraz.

Zde je autentické znění Niceo-cařihradského vyznání víry:

Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného.

I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného1 s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce.

A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce.

I v Ducha Svatého, Pána, oživujícího2, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem spoluctěn a spoluoslavován jest a mluvil skrze proroky.

I v jednu svatou, obecnou3 a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Amen.

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

Jako blahodatnou a spasitelnou záštitu nalezli jsme Tvoji ctěnou ikonu, Bohorodice…

Ikona Matky Boží Vatopedská

Jednou dávno, ve 14. století po Kristu, jeden pirát jménem Varduchan, který se usídlil na ostrově Milos (Μήλος – řecký ostrov v Egejském moři, severně od Kréty, nejjihozápadnější ostrov v souostroví Kyklady), útočil spolu se svými patnácti pirátskými loděmi na mírumilovné obyvatele místních ostrovů v Egejském moři a přepadával lodě na pobřeží Thrákie a Malé Asie.

V lednu roku 1320 se rozhodl napadnout i Svatou Horu Athos.

Připravil si k tomu deset svých lodí, na které nalodil dvě stovky pirátů a vyplul směrem k monastýru Vatoped (řec. Βατοπέδι). Při rozbřesku 21. ledna (3. února) piráti zakotvili u monastýrského přístavu, seskupili se do bojového uskupení, potom se skryli a čekali, až bude otevřena, jako každé ráno, brána monastýru.

V monastýru se pak mniši, kteří právě zakončili jitřní bohoslužbu, začali rozcházet do svých kelií, na krátký odpočinek. A právě v tomto okamžiku jeden monastýrský starec uslyšel hlas od ikony Přesvaté Bohorodice, který říkal:

„Dnes neotvírejte bránu. Vystupte na monastýrské hradby a odežeňte piráty.“

Jsa překvapen tím, co slyšel, starec se ihned obrátil a pohlédl na ikonu Bohorodice, kde spatřil, jak tvář Bohorodice i tvář Božského mládence podivuhodně ožily. Malinký Ježíš natáhl svoji ručku a chtěl zakrýt ústa své Přesvaté Matky, otočil se k ní a řekl: „To není třeba, Matko moje, neříkej jim to. Nechť dostanou to, čeho si zasloužili, protože nedbale plní své mnišské povinnosti.“ Bohorodice však ručku Božského Mládence zadržela, svojí tvář naklonila napravo a opět řekla: „Dnes neotvírejte bránu!“ A k tomu pak ještě dodala: „Hleďte učinit pokání, protože můj Syn se na vás hněvá!“ A pak ještě jednou, na potřetí, zopakovala: „Dnes neotvírejte bránu!“

Zcela ohromený starec igumen sezval bratrstvo a všem mnichům řekl o tom, co viděl a co slyšel. Bratři monastýru pak s velkou bázní vzhlédli k ikoně Matky Boží, kde všichni spatřili, že tvář Bohorodice i Mládence náhle změnily svůj výraz, a podobně se na ikoně změnily i jejich ruce. Mniši vzdali díky Přesvaté Bohorodici za její spasitelnou prozřetelnost a poté vystoupali, podle jejího příkazu, na hradby monastýru.

V tom okamžiku se už piráti s žebříky a sekyrami chystali k útoku na monastýr. Igumen, který stál ve střílně, nejprve pirátům dovolil, aby se trochu přiblížili a potom pozdvihl čestný Kříž, a tím dal znamení k odražení pirátského útoku. V prvních okamžicích hned padlo deset pirátů mrtvých k zemi, mnozí byli zraněni a ostatní pak začali utíkat zpátky ke svým lodím a nakonec odpluli pryč.

Mniši, dojati takovou milostí Matky Boží, sešli z hradeb do chrámu a z celého srdce vzdali díky a chválu Bohorodici. Od toho času až dodnes je tato ikona chráněna ve Vatopedském monastýru a začala být nazývána „Paramythia“ (řec. Παραμυθιά), to jest „Útěcha – Potěcha – Utěšitelka“. Až do dnešních dnů zůstávají na ikoně pozměněné ruce a tváře Matky Boží a Mládence Ježíše, aby všem připomenuly onu zázračnou událost.

Na památku zázračné záchrany monastýru před vydrancováním byla před touto ikonou Matky Boží zapálena věčná lampáda, která se nikdy neuháší; rovněž před ikonou stojí neustále zapálená velká svíce. V kapli, kde se ikona nachází, se pak odedávna konají všechny mnišské postřihy bratří monastýru a každodenně se zde zpívá moleben Matce Boží.

Ikona Matky Boží „Útěchy – Utěšitelky“ nám zázračně poukazuje na podivuhodnou a zvláštní smělost Matky Boží před jejím Synem, z čehož vyplývá, že ona je nejen tou, která utěšuje hříšné, ale je také tou, která od nich odvrací Boží hněv.

https://pravoslavbrno.cz/10111-2/

O víře

Svatý Serafím Sarovský (+1833)

Především je třeba věřit v Boha, neboť ten, „kdo k Němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Víra je podle učení ctihodného Antiocha začátkem našeho spojení s Bohem. „Opravdový věřící je kamenem chrámu Božího, připraveným pro místo, kde přebývá Bůh Otec, pozdvihnutým do výšky silou Ježíše Krista, to jest křížem, pomocí Ducha Svatého.“ „Víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2,26).

Skutky víry jsou: láska, mír, andělská trpělivost, milosrdenství, krotkost, nesení kříže a duchovní život. Jen taková víra je pravá. Pravá víra nemůže existovat bez dobrých skutků, neboť kdo opravdu věří, bezpochyby činí i dobré skutky. Všichni, kteří vkládají svoji naději na Boha, jsou k Němu vedeni a osvěcováni září věčného světla.

Kdo miluje sebe, ten nemůže milovat Boha. A kdo nemá rád sebe kvůli lásce k Bohu, ten miluje Boha.

Člověk, který skutečně miluje Boha, považuje se za poutníka a cizince na této zemi, neboť ve svém směřování k Bohu poznává duší i rozumem jen Jeho jediného.

Duše naplněná láskou k Bohu se ani ve chvílích opouštění těla nezalekne knížete zla, ale s anděly se vznese jakoby z cizí země do domoviny.

Existují dva druhy strachu. Když chceš konat zlo, tak se boj Hospodina a nedělej ho, a když chceš konat dobro, tak se boj Hospodina a konej ho.

Podle učení svatých Otců jsou při každém člověku dva andělé, jeden dobrý a druhý zlý. Dobrý anděl je tichý, krotký a mlčenlivý. Když vejde do srdce člověka, hovoří s ním o pravdě, čistotě, čestnosti a pokoji, o každém dobrém skutku a ctnosti. Když to pocítíš ve svém srdci, je zjevné, že se v tobě nachází anděl pravdy. Duch lstivý je opatrným krutý a šílený. Když vstoupí do tvého srdce, tak ho poznávej podle skutků jeho. Člověk se tělem podobá zapálené svíčce. Svíčka musí shořet a člověk musí zemřít. Ale duše je nesmrtelná, proto i naše starostlivost se musí více vztahovat na duši než na tělo. Je třeba se naučit, aby se rozum vždy nacházel v zákoně Božím, pod jehož vedením je třeba uspořádat svůj život.

Velmi užitečné je číst Bibli. Za tento skutek, mimo jiných činů, nenechá Hospodin člověka bez své milosti, ale daruje mu dar pochopení.

Duševní mír se získává skrze smutky. Svaté Písmo praví: „Vešli jsme do ohně i vody, avšak ty jsi nás vyvedl k hojnosti“ (Ž 66,12). Život těch, kteří chtějí splnit vůli Boží, sestává se z mnohých smutků a utrpení. Jak máme potom oslavovat a chválit svaté mučedníky za utrpení, která vytrpěli pro víru v Hospodina, když nemůžeme vydržet ani horečku nebo zimnici?

Z knihy „Svätý prepodobný Serafim Sarovský“

http://www.orthodoxia.cz/rady/serafim.htm

Věroučné čili dogmatické pravdy

Hlavní věroučné pravdy jsou obsaženy v symbolu víry; je to především učení o trojjediném Bohu. Další věroučnou pravdou je učení o Ježíši Kristu; kromě toho, co je o Spasiteli řečeno ve Vyznání víry, věří pravoslavná církev, že byl Bohočlověkem: v jeho Osobě se spojilo Božství s lidstvím, byl pravý (skutečný) Bůh a pravý člověk; jednobytný s Bohem i jednobytný s lidmi; přirozenost Božská byla s přirozeností lidskou spojena v Osobě Kristově neslitě, nezměnitelně, nerozdělitelně a nerozlučně. Dále uctíváme Matku Boží jako přesvatou Bohorodici; věříme tedy, že porodila nikoliv jen člověka, nýbrž i Boha (viz stránku s texty věnovanými Matce Boží). A konečně uctíváme svaté a jejich ikony a svaté ostatky (samozřejmě uctíváme i ikony Spasitele a Bohorodice); při uctívání ikon se neklaníme jejich materiálu, nýbrž uctíváme předobraz; ikonám nevzdáváme takový způsob úcty, který patří jedině Bohu (viz stránku se statěmi o ikonách). Tyto věroučné pravdy, jejichž přijetí je závazné pro každého, kdo se chce nazývat pravoslavným křesťanem, byly formulovány na sedmi všeobecných sněi“, kde můžete nahlédnout hlavní větvení naší webové stránky.

mech (od 4. do 8. století) a následně přijaty celou Církví po celém světě a ve všech dobách. (Pravoslavné víře jsou cizí dogmata vyhlášená římskými papeži v druhém tisíciletí - tj. po té, co se latinská církev oddělila od církví pravoslavných; např. římské dogma o očistci, o prvenství a neomylnosti římského papeže, o neposkvrněném početí Panny Marie; blíže o tom viz srovnání pravoslavné víry s vírou římskou). Podrobnosti o věroučných pravidlech jsou na stránce pravoslavných posvátných kánonů.

Podrobný výklad pravoslavné víry viz odkazy na stránce "věrouka" ke které můžete najít cestu i v seznamu „za dveřm

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

V Písmě svatém Starého zákona jsou obsaženy tyto knihy

V Písmě svatém Starého zákona jsou obsaženy tyto knihy:

Kniha Stvoření neboli Genesis. V ní se podává zpráva o stvoření světa a lidí, o životě prvních lidí, jejich pádu a prvním hříchu a o životě i práci jejich potomků až do smrti Josefa Egyptského. (Zkratka názvu této knihy: buď Stv. neb 1.Mojž. neb Gen.)

Kniha Východu neboli Exodus. V ní se popisuje trpký život Židů v Egyptě, boj Mojžíšův s faraónem, odchod Židů z Egypta za vůdcovství Mojžíšova, jejich život na poušti, vyhlášení zákona na hoře Sinaji a zhotovení svatostánku. (2.Mojž. nebo Ex.)

Kniha Levitská neboli Leviticus. V ní se píše o povinnostech starozákonních kněží a levitů, o bohoslužbách a o mravním i občanském zákoně. (3.Mojž. nebo Lev.)

Kniha čísel neboli Numeri. V ní se popisuje, jak bylo na poušti prováděno sčítání lidu izraelského, při němž bylo kromě levitů napočteno 603.550 dospělých mužů; dále se tam blíže vysvětlují povinnosti levitů a vypravuje se o reptání lidu proti Mojžíšovi a o smrti Aronově. (4.Mojž. nebo Num.)

Kniha Obnovených zákonů čili Deuteronomium, v níž Mojžíš před svou smrtí krátce opakuje zákoník, jejž Bůh dal židovskému národu, vzdává díky Bohu a žehná národu: nakonec je popisována smrt Mojžíšova a jeho pohřbení. (5.Mojž. nebo Deut.)

Kniha Jozue, v níž se vypravuje o dobytí zaslíbené země a jejím rozdělení mezi dvanáct kmenů izraelských. (Joz.)

Kniha Soudců, v níž se popisuje život Židů v době, kdy nad nimi vládli soudcové. (Soud.)

Kniha Rut, v níž se vypravuje o ženě jménem Rut, která byla prababičkou krále Davida. (Rut.)

Dvě knihy Samuelovy a pak dvě knihy Královské, v nichž se vypravuje o dějinách národa židovského v době, kdy nad ním vládli králové, zvláště též o stavbě nádherného chrámu v Jerusalemě (1.Sam., 2.Sam. a 1.Král., 2.Král.)

Dvě knihy Kroniky čili Paralipomenon, v nichž jsou doplňky ke knihám Královským. (1.Par., 2.Par. nebo Kron.)

Kniha Ezdrášova a Nehemiášova, v nichž se vypravuje o návratu Židů ze zajetí babylonského, o stavbě nového chrámu na místě prvního, který byl nepřítelem zničen, a o obnovení města Jerusalema. (Ezd. a Neh.)

Kniha Ester, v níž se popisuje život zbožné a statečné izraelitky jménem Ester, které zachránila svůj národ od záhuby za vlády perského krále Artakserksa. (Est.)

Kniha Jobova, v níž se vypravuje o bohulibém životě spravedlivého Joba, který v době velikých a různých utrpení si zachoval nekolísavou víru v Boha a projevoval velikou trpělivost a moudrost (Job.)

Kniha Žalmů čili Žaltář, která obsahuje 150 duchovních písní neboli žalmů, pocházejících většinou od krále Davida. (Ž.)

Kniha Přísloví Šalomounových, v níž jsou obsaženy moudré výroky a rady krále Šalomouna o spravedlivém životě na tomto světě. (Př.)

Kniha Kazatel čili Ekklesiastes, v níž král Šalomoun káže o smyslu života a ukazuje, že šťastným nemůže být ten, kdo se honí za pozemskými požitky, nýbrž ten, kdo žije podle přikázání božích. (Kaz. nebo Ekkl.)

Píseň Šalomounova (Velepíseň) čili Píseň písní, v níž se prorocky mluví o čisté a svaté lásce Kristově k církvi, jako o lásce ženicha k nevěstě. (Pís.)

Kniha proroka Izaiáše, v níž tento prorok předpovídá mnohé věci o životě Vykupitele. Některé události ze života Vykupitelova popisuje tak jasně, jako by je byl viděl vlastníma očima. Mimo jiné předpovídá, že se Vykupitel narodí z Panny. Proto bývá prorok lzaiáš nazýván též evangelistou Starého Zákona. (Iz.)

Kniha proroka Jeremiáše, v níž jsou mnohá proroctví o budoucích osudech národa židovského čili izraelského, i o Vykupiteli. (Jer.)

Kniha proroka Ezechiele, obsahující taktéž mnohé předpovědi. (Ezech.)

Kniha proroka Daniele, v níž se popisuje život tohoto proroka v době babylonského zajetí; je v ní též proroctví o době, kdy se narodí Vykupitel. (Dan.)

Knihy dvanácti menších proroků: Ozeáše (Oz.), Joele (Joel), Amosa (Am.), Abdiáše (Abd.), Jonáše (Jon.), Micheáše (Mich.), Nauma (Nahuma) (Nah.), Habakuka (Hab. neb Ab.), Sofoniáše (Sof.), Aggea (Agg.), Zachariáše (Zach.) a Malachiáše (Mal.). Také v těchto knihách jsou obsaženy mnohé předpovědi o Vykupiteli. Tak prorok Micheáš předpověděl narození Vykupitele v Betlémě (Mich. 5, 2.); prorok Zachariáš předpověděl slavný vjezd Vykupitele do Jerusalema (Zach. 9, 9.) a utrpení jeho (Zach. 13, 7.); prorok Malachiáš předpověděl, že před Vykupitelem přijde jeho předchůdce (sv. Jan Křtitel – Mal. 3, 1.)

Prvních pět knih Starého Zákona nazývá se též knihami Mojžíšovými nebo též knihami Zákonů.

V některých vydáních nazývá se I. kniha Samuelova první knihou Královskou a II. kniha Samuelova druhou knihou Královskou. V tom případě I. kniha Královská nazývá se třetí knihou Královskou a II. kniha Královská čtvrtou knihou Královskou. Proroci lzaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel nazývají se velkými proroky.

Církev pravoslavná uznává tyto zde vyjmenované knihy Starého Zákona jako dědictví, převzaté od starozákonní církve židovské, neboť Židům bylo svěřeno slovo boží, jak praví svatý apoštol Pavel ve své epištole k Římanům (Řím. 3, 1-2.), a novozákonní církev Kristova přijala tyto knihy od Židů.

V některých vydáních Písma svatého jsou mimo to obsaženy ještě knihy: a) Kniha Tobiášova, b) Kniha Judit, c) Kniha moudrosti Šalomounovy, d) Kniha Josue, Syna Sirachova e) Kniha proroka Barucha, f) Tři knihy Makkabejské, g) Třetí kniha Ezdrášova. Avšak tyto knihy neuznávala starozákonní církev židovská. Církev pravoslavná používá jich sice ke zbožnému čtení, jako jiných náboženských knih, ale nepovažuje je za podstatnou součást Písma svatého.

Nový Zákon obsahuje 27 knih

Nový Zákon obsahuje 27 knih; jsou to:

Evangelia, a to:

Sv. Matouše (Mat.),

Sv. Marka (Mar. nebo Mk.)

Sv. Lukáše (Luk.) a

Sv. Jana (Jan).

Skutky sv. apoštolů čili Skutky apoštolské (Sk.).

14 epištol (listů) svatého apoštola Pavla, a to:

k Římanům (Řím.),

I. ke Korintským (1.Kor.),

II. ke Korintským (2.Kor.)

ke Galatským (Gal.)

k Efezským (Ef.),

k Filipenským (Fil.),

ke Kolosenským (Kol.),

I. k Soluňským (Tesalonským: 1.Sol. nebo I. Tes.)

II. k Soluňským (2.Sol. nebo II Tes.)

I. k Timoteji (1.Tim.),

II. k Timoteji (2.Tim.)

k Titovi (Tit.),

k Filomenovi (Filem.) a

k Židům (Žid.).

D. Sedm listů jiných apoštolů, a to:

list sv. Jakuba (Jak.),

I. list sv Petra (1.Pet.)

II. list sv. Petra (2.Pet.),

I. list sv. Jana (1.Jan)

II. list sv. Jana (2.Jan)

III. list sv. Jana (3.Jan)

list sv. Judy (Juda)

Apokalypse čili Zjevení sv. apoštola Jana (Ap. nebo Zj.).

V evangeliích se popisuje příchod Pána Ježíše na tento svět jeho život, učení, práce a utrpení, jakož i to, co učinil pro spásu lidí. Slovo „evangelium“ je řecké a znamená blahou zvěst, neboť učení Pána Ježíse, usmíření lidí s Bohem a věčná blaženost je něco nad což není nic blaživějšího. První tři evangelia byla napsána od r. 50 do r. 70. Evangelium sv. Jana bylo napsáno kolem r. 90.

Ve Skutcích svatých apoštolů vypravuje se o seslání svatého Ducha na apoštoly, o jejich práci pro rozšíření víry křesťanské o utrpení, jež jim bylo snášet pro tuto práci, o prvních dvou křesťanských mučednicích sv. Štěpánu a sv. Jakubu, o sněmu apoštolském a o životě prvních křesťanů. Skutky sv. apoštolů byly napsány okolo r. 64.

Epištoly jsou listy, jež svatí apoštolé psali různým církevním obcím, hlavně těm, které sami založili. Ve svých listech vysvětlují apoštolé víru křesťanskou a ukazují lidem, jak mají podle víry zařídit svůj osobní život i život církevních obcí.

V apokalypse jsou popsána tajemná vidění, kterých se dostalo sv. apoštolu Janovi o budoucnosti církve, o působení odpůrce Kristova čili Antikrista a o jeho porážce, jakož i o konci světa.

Písmo svaté nazývá se též biblí. Slovo bible je původu řeckého a znamená tolik, co kniha. Písmo svaté je jedinečnou knihou na světě, neboť obsahuje zjevení boží. Je to jediná kniha, která je přeložena do všech jazyků; poněvadž se v Písmě svatém mluví o nepomíjejícím životě věčném, nazývá se též knihou života.

Písmo svaté má mít každý křesťan nebo aspoň každá rodina. Lidstvo by se přetvořilo, kdyby se v každé rodině čítávalo Písmo svaté denně, byť jen několik minut, nebo aspoň v neděle a svátky. Pozorným a zbožným čtením Písma svatého stává se člověk lepším, neboť tu s ním mluví Bůh.

Písmo svaté Starého Zákona bylo napsáno v židovském jazyku a ještě před narozením Kristovým bylo přeloženo do jazyka řeckého. Z Nového Zákona byly židovsky napsány jen dvě knihy: evangelium sv. Matouše a list sv. Pavla k Židům. Všecky ostatní knihy novozákonní (počtem 25) byly napsány řecky, a také dvě židovsky napsané byly brzy přeloženy do řečtiny.

Písmo svaté nebylo napsáno na latinském jazyku, nýbrž bylo do něho převedeno až ve II. století: do slovanského jazyka bylo převedeno v letech 862-885 sv. Cyrilem a Metodějem. Do jiných jazyků střední a západní Evropy bylo Písmo svaté přeloženo až v době od XII. do XV. století. Předtím se v těch zemích užívalo latinského překladu, kterému však rozuměli jen učení lidé.

Každá kniha Písma svatého je rozdělena ve hlavy neboli kapitoly, a každá hlava zase ve verše. Při uvádění míst z Písma svatého se užívá zkratek. Na příklad:

chceme-li uvést, že slova „nebesa vypravují slávu Boha silného“ jsou obsažena v žalmu devatenáctém, verši prvním, poznamenáme to: Ž. XIX, 1 nebo Ž. 19, 1;

chceme-li uvést, že slova „na počátku stvořil Bůh nebe i zemi“ jsou obsažena v první knize Mojžíšově neboli v knize Stvoření, v první hlavě (kapitole), v prvním verši, poznamenáme to buď I. M 1, 1 nebo Stvoř. 1, 1, nebo Gen. 1, 1;

chceme-li uvést, že určitá slova jsou obsažena ve 22. verši šesté hlavy (kapitoly) knihy Jeremiáše proroka, napíšeme: Jer. 6, 22;

Mat. 5, 4 značí: evangelium sv. Matouše, pátá hlava (kapitola), čtvrtý verš;

1.Kor. 11, 25 = první list svatého apoštola Pavla ke Korintským, jedenáctá hlava, dvacátý pátý verš;

Jan 21, 4 = evangelium svatého Jana, dvacátá první hlava, verš čtvrtý;

1.Jan 3, 4 = první list sv. apoštola Jana, třetí hlava, čtvrtý verš;

Sk. 16, 9 = Skutkové svatých apoštolů, šestnáctá hlava, devátý verš;

Gal. 5, 9 = list svatého apoštola Pavla ke Galatským, hlava pátá, verš devátý, a podobně.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

http://orthodox-heart-sites.blogspot.com

ORTHODOX HEART SITES

Otázky

Czech Orthodox Web 1

ORTHODOX WEB: http://orthodoxweb.blogspot.com - Abel-Tasos Gkiouzelis - Email: gkiouz.abel@gmail.com

♫•(¯`v´¯) ¸.•*¨*

◦.(¯`:☼:´¯)

..✿.(.^.)•.¸¸.•`•.¸¸✿

✩¸ ¸.•¨

http://czechorthodoxweb1.blogspot.com - Otázky

http://czechorthodoxweb2.blogspot.com - Svatí

http://czechorthodoxweb3.blogspot.com - Pravoslaví

http://czechorthodoxweb4.blogspot.com - Otázky

Co je to Pravoslaví?

Pravoslaví, to je správná praxe (... cesta),

správné dogma, čili pravá víra (... pravda),

pravé poznání Boha (... věčný život).

http://www.orthodoxia.cz/verouka.htm

Proč věřit v Boha?

Člověk nemůže být bez Boha. Bez Boha nelze vůbec být. Bůh je pramen všeho bytí čili veškeré existence. On je Jediný, který přivádí lidi, zvířata i věci z nejsoucna v jsoucnost - dává jim existenci. Tvoří z ničeho - přivedl vše z nebytí v bytí... Člověk má schopnost toto tajemství postihnout nikoliv rozumem nýbrž láskou.

Život bez Boha není šťastný a člověka nemůže takový život plně uspokojit. Člověk není něčím tak nízkým a malým, aby jej mohlo plně uspokojit cokoliv omezeného, konečného a pomíjivého - velikost člověka, stvořeného jako Boží obraz, se projevuje především tím, že se nespokojí s žádnou náhražkou, že stále hledá, dokud nenalezne Nevyššího, tím, že ho může uspokojit jedině sám Bůh. "Bůh je láska," praví Písmo. Bez lásky nelze šťastně žít.

Bůh tvořil vše z lásky. Člověka stvořil jako blaženého a nesmrtelného. Mezi člověkem a Bohem však vznikla přehrada. Tu stěnu oddělující člověka od Boha vybudoval kdysi v dávnověku člověk, když podlehl pokušení ďábla. Této hradbě, která začala lidem bránit v těsném obecenstvím s Bohem, říkáme hřích. Je to nedostatek lásky a důvěry k Bohu, jsou to zlé skutky. Následkem hříchu je smrt. Hřích totiž pokazil vnitřní duchovní uspořádání člověka, který se tím stává smrtelným. Člověk sám již nebyl schopen tuto hradbu překonat a zbořit, neboť tím, že se oddělil od Boha -- pramene života -- ztratil své původní schopnosti a síly. Tento defekt se projevuje neschopností člověka plně a stále milovat, náklonností k hříchu aj.

Přehradu hříchu mohl zbořit jedině Bůh. A Bůh to začal připravovat hned v tom okamžiku, kdy člověk tuto hradbu vztyčil a stal se kvůli tomu smrtelným - začal umírat. Proč Bůh dovolil člověku, aby zhřešil, proč ho nechal, aby se odvrátil od svého Stvořitele a propadl smrti? Bůh totiž stvořil člověka jako svůj obraz; člověk je tedy svobodným obrazem svobodného Boha. Kdyby ho Bůh vrátil k sobě násilím, pak by narušil jeho svobodu, a tím by zničil lidskou podstatu, která je Božím obrazem. Proto Bůh nevrátil padlé lidi k sobě násilím, ale začal je postupně připravovat k přijetí jeho plánu spásy. Vedl a duchovně pěstoval jeden vybraný národ (Izrael), kterému se zjevoval a učil jej. To proto, aby tento národ mohl vydat ženu, ze které se bude moci narodit vtělený Bůh. Trvalo to několik tisíc let; pak se narodila Matka Boží - Panna Marie, která porodila Ježíše Krista.

Pán Ježíš Kristus byl vtělený Bůh - je tedy Bůh i člověk. V Jeho Osobě se opět spojilo lidství s Božstvím. Napravuje to, co první lidé pokazili. Ježíš Kristus vzal na sebe hříchy lidí, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kristus Spasitel rozbořil onu hradbu nepřátelství a vybudoval cestu, po níž kráčejí ti, kteří uvěřili Bohu a svobodně se rozhodli vrátit se zpět domů - k Bohu, do věčných příbytků u Otce. Spasitel otevřel lidem cestu k odpuštění hříchů, k lásce, která přesahuje lidskou představivost a veškerou lidskou omezenost. Láska je cestou k nesmrtelnosti a blaženosti bez konce.

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

Kdo nás stvořil?

Odpovědět:

Stvořil nás Bůh.

Proč nás Bůh stvořil?

Odpovědět:

Bůh nás stvořil, abychom ho poznávali, abychom se mu klaněli a ho oslavovali, abychom jeho svatou vůli plnili, abychom dosáhli věčné spásy čili blaženosti.

Jsou lidé schopni svým rozumem poznat Boha?

Odpovědět:

Lidé jsou svým rozumem do jisté míry schopni poznat Boha z pozorování světa a přírody, ale poznání toto je nedostatečné.

V žalmu 19, verši 1. se praví: „Nebesa vypravují slávu Boha silného.“

Apoštol Pavel ve svém listě k Římanům napsal, že neviditelné vlastnosti boží, hlavně jeho věčnou moc a božství, mohou lidé poznat z věcí stvořených, takže nikdo nemůže být omluven, jestliže v Boha nevěří. (Hlava 1, verš 20.)

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Proč nejsme evangelíky či protestanty?

Nelze souhlasit s rozhodnutím nějakého člověka založit si vlastní církev, byť by tak někdo činil s nejlepšími úmysly. Zakládat Církev může jedině Ježíš Kristus.

Založí-li si některý reformátor církev - nemůže to být Církev Kristova, ani toto nově založené křesťanské společenství nemůže mít na pravé Církvi žádnou účast, nýbrž je to vždy jen "církev" či spíše společenství toho, kdo ji založil - tedy spolek reformátorův.

V protestantských církví nenalézáme správnou křesťanskou víru ani správný výklad Písma ani křesťanskou posvátnou Tradici. Bez autentické křesťanské Tradice nelze správě chápat Písmo, neboť Bible je vykládána Tradicí a Tradice naopak zase Biblí - oba prameny Božského zjevení jsou nepostradatelné. Zavržením posvátné Tradice opustili protestanté i původní ideu Církve: odmítli apoštolskou posloupnost, sedm (základních) svátostí atd. Toto pojetí Církve se nám jeví jako nereálné a neodpovídající Církvi prvokřesťanské. Zatímco římská církev položila příliš veliký důraz na tradici a to na úkor závažnosti Bible, pak protestantské církve se dopouštějí opačného extrému: veškerou váhu kladou na Písmo svaté a to zcela na úkor křesťanské tradice.

Pravoslaví zachovává rovnováhu mezi těmito dvěma zdroji křesťanské duchovnosti. (Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a protestantismem viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.).

Důležitá poznámka:

Když objasňujeme, proč jsme pravoslavnými a nejsme těmi či tamtěmi, nechceme tím útočit na jinak věřící. Pán Ježíš Kristus nás učí, aby naše řeč byla jasná: „Ano ano, ne nikoliv“ a nic mezi tím. Proto se snažíme vyslovovat se jasně a dle svých schopností korektně. Dnes je sice v módě vyjadřovat se na toto téma ekumenicky neurčitě a zamlženě, ale to - jak se domníváme - není na místě, neboť se takovým způsobem žádný problém nevyřeší. Bude-li nějakého sjednocení mezi křesťany různých konfesí dosaženo, jakou bude mít hodnotu, když nebude založeno na pravdě? A na obvyklou otázku, zda je pravoslavná Církev „lepší než jiné“, odpovídáme, že je Kristova a je svatá - a co může být víc? Její svatost však není dílem lidským, nýbrž Božím. Naše Církev je společenstvím hříšníků, kteří se stále dopouštějí nějakých poklesků; jestliže byla pravoslavná Církev uchráněna před spácháním některých zvláště hrozných skutků, pak je to jen a jen dílo Boží a nikoliv naše zásluhy - a to samé platí i o všech případech, kdy se nám snad daří vykonat i něco dobrého.

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

Kdo nám pomáhá poznat Boha lépe, než to svým rozumem dovedeme?

Odpovědět:

Poznat Boha lépe, než to svým rozumem dovedeme, pomáhá nám sám Bůh, a to tím, co o sobě zjevil.

Pro koho dal Bůh své zjevení?

Odpovědět:

Bůh dal své zjevení pro všechny lidi, neboť chce, aby všichni dosáhli věčné blaženosti.

Přijímá každý člověk zjevení boží přímo od Boha?

Odpovědět:

Zjevení božího nepřijímá každý člověk přímo od Boha, neboť většina lidí pro svou hříšnost a duchovní lhostejnost není schopna zjevení Boží bezprostředně přijmout a řádně si je uvědomit.

Skrze koho dal Bůh lidstvu své zjevení?

Odpovědět:

Bůh dal lidstvu své zjevení napřed po částech skrze prvního člověka Adama, skrze Noema, Abrahama, Mojžíše a jiné proroky, nakonec pak dal nám své zjevení v celosti skrze Pána Ježíše a jeho apoštoly.

Apoštol Pavel v listě k Židům napsal: „Rozličnou měrou a rozličnými způsoby mluvíval zdávna Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého.“ (Hlava 1, verš 1.)

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Je zjevení boží lidem potřebné?

Odpovědět:

Zjevení boží jest lidem nevyhnutelně potřebné, neboť bez něho by lidstvo ve věcech náboženských žilo v nejistotě a stále bloudilo.

Kdo udržuje věrně zjevení boží mezi lidmi?

Odpovědět:

Zjevení boží mezi lidmi udržuje věrně svatá pravoslavná církev.

Jak pravoslavná církev udržuje a rozšiřuje mezi lidmi zjevení boží?

Odpovědět:

Pravoslavná církev udržuje a rozšiřuje mezi lidmi zjevení boží dvojím způsobem, a to:

1. ústním podáním neboli tradicí,

2. Písmem svatým.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Jak se udržuje a rozšiřuje boží zjevení ústním podáním neboli tradicí?

Odpovědět:

Ústním podáním neboli tradicí se udržuje a rozšiřuje boží zjevení tak, že církev od svého počátku stále hlásá zjevené pravdy s pokolení na pokolení a od národa k národu.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Co je Písmo svaté?

Odpovědět:

Písmo svaté je sbírka knih, které na základě přímého vnuknutí božího byly od svatých mužů napsány.

Jak se udržuje a rozšiřuje boží zjevení Písmem svatým?

Odpovědět:

Písmem svatým se udržuje a rozšiřuje boží zjevení tak, že církev při bohoslužbách předčítá a vysvětluje Písmo svaté, nabádá věřící, aby knihy Písma svatého četli i doma, stará se, aby Písmo svaté bylo překládáno do všech řečí a rozšiřováno mezi všemi národy.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Čím se udržovalo a rozšiřovalo zjevení boží napřed: Písmem svatým nebo ústním podáním?

Odpovědět:

Zjevení boží se udržovalo a rozšiřovalo napřed ústním podáním, neboť od Adama do Mojžíše nebylo žádných knih Písma svatého, a také Pán Ježíš učil své apoštoly pravdě boží ústně; Písmo svaté pochází tedy z doby pozdější než ústní podání.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Podle čeho bylo stanoveno, které knihy jsou součástí Písma svatého?

Odpovědět:

Které knihy jsou součástí Písma svatého, bylo stanoveno podle ústního podání.

Jak to bylo podle ústního podání stanoveno?

Odpovědět:

Bylo to podle ústního podání stanoveno takto:

Bylo zkoumáno, zdali ta neb ona kniha jest ústním podáním celé církve za součást Písma svatého uznávána nebo ne.

Jen ty knihy byly prohlášeny za součást Písma svatého, o nichž to bylo dosvědčeno ústním podáním celé církve, o ostatních pak knihách, pro něž svědčilo ústní podání jen z některé země, a ne celé církve, bylo prohlášeno, že nejsou součástí Písma svatého.

Ve věcech náboženských má nejistotu a bloudí mnoho lidí, ač Bůh dal lidstvu své zjevení. Ale této nejistotě a bludům propadají hlavně ti, kdož zjevení boží neznají nebo se ho nechtějí držet. Kdybychom zjevení boží neměli, byl by náboženský zmatek ještě větší, ba všeobecný.

Ve východní církvi rozhodl církevní sněm, konaný v roce 360 ve městě Laodicei, o tom, které knihy jsou součástkou Písma svatého, a pro církev západní učinil to sněm církevní, konaný v roce 416 ve městě Kartagu. Oba tyto sněmy mimo to stanovily, že ve chrámech při bohoslužbách smějí být předčítány jen ty knihy, z nichž pozůstává Písmo svaté. – Šestý všeobecný sněm církevní v pravidle 68. nařídil, že s knihami Písma svatého má se zacházet uctivě, jako se svatými věcmi.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Zdali jsme povinni řídit se též ústním církevním podáním, když máme Písmo svaté?

Odpovědět:

I když máme Písmo svaté, jsme povinni řídit se též ústním církevním podáním, neboť Písmo svaté neobsahuje celého zjevení božího a místa Písma svatého můžeme těžko pochopit bez ústního podání.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Odkud víme, že Písmo svaté neobsahuje celého zjevení božího?

Odpovědět:

Že Písmo svaté neobsahuje celého zjevení božího, víme ze samého Písma svatého, kde v evangeliu svatého Jana se praví, že by ani celý svět neobsáhl těch knih, které by musely být napsány, aby všechno bylo zaznamenáno, co Pán Ježíš učinil. (Hlava 21, verš 25.)

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Je tedy rozumno a správno, jestliže určitá část křesťanů uznává jen Písmo svaté, ústní podání však zavrhuje?

Odpovědět:

Není rozumno ani správno, jestliže určitá část křesťanů uznává jen Písmo svaté, ústní podání však zavrhuje, neboť kdyby nebylo ústního podání, nevěděli by ani sami tito křesťané, co je Písmo svaté; samo Písmo svaté praví, že neobsahuje všechno, takže kdo ústní podání neuznává, nezná různé věcí ze zjevení božího, a jeho náboženský život jest jednostranný a kusý.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Proč nejsme římskými katolíky?

Římsko-katolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je. Většina křesťanů (a ta byla na Východě) tenkrát zachovala Pravoslaví: tyto čtyři východní patriarcháty nadále používají původní název Církve Kristovy: "Pravoslavná katolická Církev". Menší část křesťanů, která byla pod patriarchou římským, jím byla odtržena od původní Církve - odpadla tehdy spolu s ním od Pravoslaví i od pravé katolicity; Řím tedy pojal úmysl založit svou katolicitu na sobě samém (vyjádřil to i vznik nového názvu: římsko-katolická církev), což je ovšem protimluv, neboť katolicita (obecnost, sborovost) nemůže být už z principiálních důvodů založena na nějakém místě či městě nebo se zakládat na nějaké osobě. Pravoslavní trvají na své katolicitě (v původním slova smyslu) a odmítají přijmout deformované pojetí "katolicity římské".

S "velkým rozkolem" je neoddělitelně spojeno zavedení hereze „filioque“ (tj. nepravdivého a neevangelijního tvrzení, že Duch Svatý vychází „i ze Syna“, které bylo arogantním způsobem nedovoleně Římem vsunuto do Vyznaní víry (Creda), čímž byla v římské církvi dogmaticky změněna víra v Boží Trojici. (Podrobnosti o hodnocení filioque jsou na stránce Pravoslavná theologie)

Pravoslavní taktéž odmítají nároky římského papeže na mocenský primát nad celou Církví, jako věc v celém prvém tisíciletí v křesťanstvu neznámou (je proto bezpočet historických dokladů). Římský papež požíval v prvém tisíciletí v Církvi „primát cti“ - vyjadřujeme to slovy: „první mezi rovnými;“ tento primát římskému papeži - dokud byl v pravoslavné Církvi - nebyl upírán. Stejně tak odmítáme i daleko později zformovaný kult římského papežství vyjádřený papežským dogmatem o „neomylnosti římského papeže“. (Nelze přijmout nemožné výklady tzv. „petrovských míst“ v Novém zákoně, jehož text naopak obsahuje mnoho míst, které údajný Petrův mocenský primát nad Církví zřetelně negují.)

Pravoslavní odmítají nová papežova dogmata vyhlášená v římské církvi po odpadnutí od pravoslavné církve (kromě již výše zmíněných, např. dogma o očistci, o odpustcích a tzv. „nadbytečných zásluhách svatých“ a o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně a všechny ostatní novoty), neboť se odchylují od původní křesťanské víry a neodpovídají pravdě. Trváme na tom, že křesťanská víra musí být naprosto pravdivá, jinak by neměla spasitelnou sílu. Pán Ježíš pravil o spasení v Kristu: Já jsem cesta (tj. správná praxe), pravda (tj. pravá víra) a život (pravdivé poznání Boha - věčný život) (Jan 14,6); jindy řekl: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32); čili jenom pravá víra v Boha, pravdivé církevní učení a pravdivá křesťanská praxe mají spasitelnou moc. V římské církvi se však již nesetkáváme s pravou vírou svatých apoštolů ani se správným výkladem Písma ani se zachováváním původní křesťanské Tradice a praxe.

Z hlediska Pravoslaví není přijatelné latinské učení o ospravedlnění, jiné je pojetí tzv. „dědičného hříchu“, nesprávné učení o „stvořené a nestvořené milosti“; odlišnosti jsou v přístupu k uctívání ikon (papežská církev dnes sice ikony formálně ctí, ale theologicky vlastně stojí na půdě ikonoborců), podstatné rozdíly jsou též v pojímání pramenů církevního učení - Písma a Tradice.

Pravoslavní se neztotožňují se specifickou spiritualitou, která zavládla v římské církvi po jejím oddělení od Kristovy církve pravoslavné. Byl to nejprve racionalistický duch scholastiky, a pak duchovnost mystiků renesance a baroka, jejíž duch je zcela vzdálen o původní křesťanské mystiky (představiteli této autentické křesťanské duchovnosti jsou např. pouštní /egyptští/ Otcové, s jejichž mystikou se v nezměněné podobě dodnes setkáváme všude tam, kde rozkvétá pravoslavná víra). Nová duchovnost pěstovaná osobami, které jsou v římsko-katolické církvi ctěny jako světci, budí u pravoslavných nedůvěru (zvláště ji odmítají pravoslavní svatí mystikové, kteří ji označují za pokaženou, klamnou a někteří dokonce hovoří o souvislosti projevů římsko-katolických svatých s působením démonů nebo v tom vidí projev duchovního bloudění). Posun v duchovnosti římské církve považujeme za důsledek změny víry, neboť "spiritualita je žitá dogmatika".

Pravoslavní nemohou přijmout církevní praxi, jež převládla v latinské církvi. Praxe římské církve ve druhém tisíciletí neodpovídá obyčejům prvokřesťanským, ba přímo odporuje praxi křesťanů v prvém tisíciletí. Je to zejména princip církevní správy, instituce odpustků, odepření účasti na kalichu laikům na dlouhá staletí, odpírání přijímání pokřtěným nemluvňátkům, zavedení povinného celibátu kněžstva, změna kalendáře (bohužel částečně pronikla i do pravoslavné církve), zavedení hudby (varhany a dnes i jiné nástroje) do bohoslužby, uctívání soch (bylo zakázáno VII. všeobecným sněmem v r. 787), výzdoba chrámů nevhodnými obrazy (bohužel proniklo někde částečně i do pravoslavné církve), liturgické změny (nevadí nám samotný západní ritus, nýbrž např. změna resp. odstranění epiklese /proměňování chleba a vína vzýváním Ducha Svatého; místo toho se v latinské církvi rozšířila víra, že chléb a víno jsou proměňovány při vyslovování ustanovujících vět poslední večeře Páně/ z bohoslužby, používání nekvašeného chleba ke konání eucharistie, služba čelem k lidu, křest vykonávaný pouhým minimalizovaným pokropením místo ponoření) atd. Pravoslavní nesouhlasí ani s římskokatolickým učením o svátostech, jejich pojetí apoštolské posloupnosti a církevních sněmů, neboť se držíme původního učení o těchto důležitých součástní křesťanství; zcela pak zavrhujeme dříve tolik rozšířenou praxi interdiktů, inkvizice, křížových válečných výprav, krvavých misií a dal.)

Vidíme, že v průběhu druhého tisíciletí zavedla římská církev -- již oddělená od křesťanské orthodoxie a od jednoty katolické Církve Kristovy -- dlouhou řadu nových dogmat, nauk, obyčejů a dalších změn či novot. Pravoslavní s tímto „vývojem“ (či spíše odklonem, resp. úpadkem) nesouhlasí a nemohou se s těmito novotami ztotožnit.

Pragmatický duch, jehož jsou plny dějiny římsko-katolické církve, vyjádřený jezuitským heslem: „Účel světí prostředky,“ ukazuje na zásadní odchýlení se od prvokřesťanského ducha. Papež se stal na dlouhá staletí světským panovníkem, dokonce postaveným nad světské krále s císaře; stále rostoucí politická moc spěla k reálné světovládě (podílet se na světské vládě a správě je duchovním osobám přísně zakázáno svatou Tradicí - svatými otci a církevními sněmy). Nelze sedět na dvou židlích; v Bibli Pán praví, že nelze sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu. (Matouš 6,24)

Problematická je řada úkazů, jimiž jsou naplněny dějiny římské církve v druhém tisíciletí a které vzbuzují pochybnosti o tom, že by takto mohla obtížena pravá Církev - nevěsta Kristova. Především zmiňujeme dva historické jevy velice bolestné pro pravoslavné křesťany: jednak křižácké války, při kterých byli latiníky masakrovány nekonečné zástupy pravoslavných křesťanů, znesvěcovány svátosti a zběsile se drancovalo a loupilo - brutalita latinských křesťanů neměla meze - aby zde byl na ruinách Pravoslaví založen latinský patriarchát (ukrutnost latinských křesťanů byla pověstná po celém Východě, proto se muslimové, hrozila-li jim porážka, snažili vzdát se do rukou Byzanticů než papeženců; byzantští křesťané zase raději viděli na ulicích svých měst turecké turbany než kardinálské klobouky, protože muslim býval k Pravoslaví tolerantnější než římský katolík); a dále připomínáme vnucené unie, při nichž byli pravoslavní křesťané násilně sjednocováni s papežem pomocí lstí, tvrdého tlaku, křivd a mučení; často teklo mnoho krve pravoslavných křesťanů, vždy se normou chování římských katolíků k pravoslavným stávalo bezpráví a útlak; pravoslavní nejsou s to pochopit, jak mohli ti, kteří si říkají křesťané, vykonat tolik hrůzy a způsobit tolik neštěstí (připomínáme, že takto se chovali papežovi lidé vůči pravoslavným křesťanům ještě před necelými sto lety - viz např. článek z dobového tisku o Marmarošském procestu, r. 1914). Ani chování římské církve na Západě není nikterak povzbudivé; viz např. upalování tzv. "čarodějnic", vzájemné krvavé pronásledování se s protestanty, násilné krvavé misie "mečem a křížem"...

Dnešní problém nápravy vzájemných vztahů netkví ve formálním odpuštění spáchaných hrůz; nedůvěru a potřebu připomínat tuto minulost v nás vzbuzuje obava z možného opakování stejného tlaku ze stejné strany - nynější duch a praxe římské církve totiž nevidíme odlišnými od minulosti (viz např. problematika pronásledování pravoslavnych ze strany tzv. "řecko-katolické církve" a to nejen v minulosti i v současnosti - viz události na východním Slovensku v 90. letech 20. století).

Jak pravila jedna ze slavných duchovních osobností současnosti -- rumunský starec Cleopa -- o případném sjednocení pravoslavných s římskými-katolíky: "Nejedná se o sjednocení, ale o návrat římských katolíků k Pravoslaví." (Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.). Závěry významného pravoslavného sněmu (r. 1583) projednávajícího vztah pravoslavných k římské církvi (konaného u příležitosti zavedení Gregoriánského kalendáře) viz na stránce: „Sygillion“.

Zdroj:

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

http://orthodox-heart-sites.blogspot.com

ORTHODOX HEART SITES

Svatí

Czech Orthodox Web 2

ORTHODOX WEB: http://orthodoxweb.blogspot.com - Abel-Tasos Gkiouzelis - Email: gkiouz.abel@gmail.com

♫•(¯`v´¯) ¸.•*¨*

◦.(¯`:☼:´¯)

..✿.(.^.)•.¸¸.•`•.¸¸✿

✩¸ ¸.•¨

http://czechorthodoxweb1.blogspot.com - Otázky

http://czechorthodoxweb2.blogspot.com - Svatí

http://czechorthodoxweb3.blogspot.com - Pravoslaví

http://czechorthodoxweb4.blogspot.com - Otázky

Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi

„Prosíme svaté a děkujeme jim, stejně jako prosíme a děkujeme lidem, kteří žijí na zemi. Máme-li před sebou svaté, každého stáří a povolání, nevymlouvejme se ani na mládí, ani na stáří, ani na povolání, ani na jakékoliv životní okolnosti, ale snažme se je následovat, hledíce přitom na Spasitele a Pána Ježíše Krista.“

—Svatý biskup Gorazd

Zdroj:

http://zivotysvatych.blogspot.com

Svatost a dobrota jsou všemocné

Svatost a dobrota jsou všemocné. Nikdy nebudeme moci pochopit vznešenost a velkolepost Církve, jestliže se nezamyslíme nad tím, že ona vznešenost a velkolepost je budována na krvi a ostatcích tisíců mučedníků, vyznavačů, ctihodných a spravedlivých všech společenských postavení, národností a věku. Celá země je každodenně poskvrňována lidskými hříchy, avšak ve stejné době je též posvěcována krví svatých mučedníků a těly svatých.

Všichni svatí, proste Boha za nás!

Zdroj:

http://zivotysvatych.blogspot.com

Jsme slabí a potřebujeme nebeskou pomoc

Svt. Theofan Zatvornik, Rusko (+1894)

„Čím rozehřát a živit v sobě ducha zbožnosti, ne-li službou Bohu a jeho svatým služebníkům, v duchu svaté Církve? Jsme slabí a potřebujeme nebeskou pomoc. Hospodin nám slíbil, že ji daruje každému, kdo o ni prosí, a také tak činí. Jakým způsobem? Jako déšť nepadá z čistého nebe, ale z mraků, tak i spasitelná moc Boží sestupuje skrze zvlášť ustanovené prostředky – skrze slovo Boží kázané v chrámu, v Církvi a skrze tajiny konané sloužícími Církve. Proto vždy pospíchám do Božího chrámu, abych svoji duši vystavil proudu nebeské blahodati. Proto jsem i nyní přišel sem – hlavně proto, neboť v tento den Hospodin nemůže, pro modlitby svého korunovaného služebníka, nebýt štědřejší… Hospodin uschoval svou blahodatnou moc ve svatých chrámech a ukázal nám rychlé přímluvce ve svých svatých služebnících. A kolik máme zkušeností s rychlou a blízkou pomocí Boží skrze přímluvy jeho svatých služebníků za všechny, kteří se k nim utíkají do jejich chrámů! A to nejen v duchovních, ale i v materiálních potřebách. Kde vám bylo sesláno nejvíce útěchy a ulehčení v zármutku? Zde – u svatých ostatků. Proto k nim budeme přicházet, vždy s žízní, kterou zde uhasíme.“

Zdroj:

http://zivotysvatych.blogspot.com

Svatí mučedníci

Svatý Nikodém Svatohore, Řecko (+1809)

„Jak může neděkovat a nebýt vděčen Bohu ten, kdo vidí tolik mučedníků, kteří, aby zachránili svobodu a ušlechtilost naší křesťanské víry, opovrhli bohatstvím, slávou, všemi rozmary a příjemnostmi tohoto světa a s odhodláním odevzdali sami sebe smrti!“

Zdroj:

http://zivotysvatych.blogspot.com

Životy Svatých

http://zivotysvatych.blogspot.com

Svatý Vojtěch Adalbert z Praha, Česko (+997)

23. duben

Svatý Vojtěch (v zahraničí známý pod svým biřmovacím jménem Adalbert; slovensky Svätý Vojtech, polsky, německy Adalbert von Prag; 956? – 23. dubna 997) byl druhý pražský biskup pocházející z rodu Slavníkovců.

Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici.

Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny.

Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto církví považován za mučedníka.

Svatá Dobroslava (Svatá Eurosia či Orosia) v Jaca, Španělsko (+880)

Svatá Dobroslava, ve španělském prostředí svatá Eurosia či Orosia, (cca 864 – 880 Jaca) je patronkou španělského města Jaca. Jejím otcem byl pravděpodobně český kníže Mojslav zmiňovaný fuldskými letopisy k roku 872.

Brzy osiřela a byla vychovávána knížetem Bořivojem I. a svatou Ludmilou nejspíše na Levém Hradci.

V roce 880 požádal papež Jan VIII. svatého Metoděje během jeho třetí návštěvy v Římě, aby nalezl vhodnou nevěstu pro syna navarrského krále Fortuny I. Metoděj doporučil Dobroslavu. Svatba se uskutečnila v zastoupení. Po svatbě se svatební průvod vydal do Navarry. Průvod byl však v blízkosti španělského města Yebra de Basa přepaden Maury. Jejich velitel Aben Lupo požádal Dobroslavu, aby se stala jeho ženou, Dobroslava však odmítla. Byla pak mučena, byly jí uťaty končetiny a useknuta hlava. Poté se strhla bouře.

Dobroslaviny ostatky byly vyzvednuty v roce 882, tělo je uloženo v katedrále v městě Jaca, lebka v městě Yebra. Byla prohlášena za svatou, a stala se patronkou vinařů a ochránkyní před nepřízní počasí. Její svátek se slaví 25. června.

Životy Svatých

Svatý Tichon Zadonský v Rusko (+1783)

Když si dáme tu práci a přečteme knihu, ve které jsou popsány životy svatých a různá strádání mučedníků, ještě lépe poznáme, jak silná a mocná je naše víra! Zde, na jejich osobním příkladu, uvidíme, že ani zármutek, strádání a pronásledování, hlad nebo nahota, ani nebezpečí, meč a smrt nemohly odloučit Kristovy vojíny od lásky Boží v Kristu Ježíši, našem Pánu. Mučedníci byli vždy přirovnáváni k „ovcím vedeným na porážku“ (Řím 8,36). Pro Krista přijímali pouta namísto ozdob, vězení a urážky namísto královských komnat a pohanu namísto cti. Spěchali vstříc potupné smrti, byli trháni zvěří a spalováni ohněm… Co jiného je vedlo s takovou radostí přijímat různá strádání, ne-li víra a rodná sestra víry, láska ke Kristu Ježíši.

Zdroj:

http://zivotysvatych.blogspot.com

Svatý Mames nebo Mamans z Malé Asie a lev (+275)

2. září

Svatý Mames nebo Mamans (asi 258–275) byl pastýř, který byl umučen při pronásledování křesťanů v době vlády císaře Aureliána v Malé Asii.

Jako poustevník žil v míru s divokou zvěří. Byl zajat a odsouzen k roztrhání lvy v aréně. Ti ho však nechali bez povšimnutí a Mames byl ukamenován přihlížejícími diváky.

Svatý Gorazd II. z Praha, Česko (+1942)

4. září

Svatý Gorazd II., vlastním jménem Matěj Pavlík, (26. května 1879 Hrubá Vrbka – 4. září 1942 Praha) byl nejprve katolický kněz a později biskup pravoslavné církve v Československu a propagátor návratu k cyrilometodějské tradici. Za podíl na ukrývání parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha, byl zajat, mučen a popraven nacisty. Jako mučedník byl svatořečen 4. září – 6. září 1987 v Olomouci.

* * *

Dětství a mládí

Narodil se jako prostřední ze tří synů Jana Pavlíka a Anny, rozené Bělčíkové, v obci Hrubá Vrbka na Hodonínsku (moravském Slovácku), kde existovala silná protestantská tradice. Navštěvoval katolickou obecnou školu a později i školu evangelickou. Dále studoval v katolickém arcibiskupském konviktu v Kroměříži (dnes Arcibiskupské gymnázium) a poté na Státním německém gymnáziu. V letech 1898–1902 navštěvoval bohosloveckou fakultu v Olomouci. V roce 1900 navštívil Kyjev, aby se seznámil s názory pravoslavných duchovních a informoval je o cyrilometodějských snahách bohoslovců na Moravě. Po návratu se věnoval studiu životů svatého Cyrila a Metoděje i jejich žáků, mezi nimi i Gorazda (jehož jméno později přijal při svěcení na biskupa 25. září 1921 v Bělehradě).

Katolická duchovní činnost

Po vysvěcení 5. července 1902 nastoupil kněžskou službu v Karlovicích na Bruntálsku a Brumovicích na Opavsku. Žádal o povolení dalšího studia na Vídeňské univerzitě, ale jeho žádost byla olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem zamítnuta, patrně proto, že se hlásil k hnutí Katolické moderny. Rovněž studoval psychologii a psychiatrii a vykonával pastoraci v kostele svatého Cyrila a Metoděje v ústavu pro choromyslné v Kroměříži (1906–1920). Za první světové války, kdy ústav částečně sloužil jako lazaret, zde vykonával i funkci vojenského kuráta.

Reformní snahy a rozchod s katolickou církví

Kvůli jejímu postoji v době války se rozešel s Katolickou stranou národní na Moravě, v níž dříve působil jako osobní tajemník poslance A. C. Stojana. Stal se členem České státoprávní demokracie a zapojil se do reformního hnutí katolického duchovenstva. V jeho programu byl mimo jiné požadavek zavedení českého a slovenského bohoslužebného jazyka, zřízení československého patriarchátu, svobody náboženství pro všechny a odstranění nuceného celibátu katolických kněží. Tento program byl Římem odmítnut, načež došlo v československé římskokatolické církvi k rozkolu a v roce 1920 vznikla samostatná československá církev husitská. V té době bojoval Gorazd se závažnou oční chorobou, v jejíž důsledku mu hrozilo oslepnutí, proto stál mimo hlavní dění. S ideami nově vzniklé církve pod vedením Karla Farského se zcela neztotožňoval, avšak podporoval myšlenku české liturgie a sám sloužil v Kroměříži na náměstí první českou bohoslužbu. Jeho nesouhlasné postoje vůči Římu se radikalizovaly. 3. září 1920 byl z katolické církve exkomunikován.

Cesta k pravoslaví

Na požádání ústřední rady vypracoval v lednu 1921 pro novou Církev československou ideové směrnice, které považoval za prozatímní. Přál si totiž, aby církev přijala nicejsko-konstantinopolské vyznání a spojila se s pravoslavnou církví. V dubnu 1921 byl zvolen biskupským administrátorem pro Moravu a Slezsko. V té době se po mnohaměsíčním rozhodování veřejně vyslovil pro pravoslavnou orientaci a pravoslaví označil za „nejplodnější formu křesťanství po stránce náboženské i národní“. 25. září 1921 byl v Bělehradě vysvěcen pravoslavným biskupem pro Moravu a při postřižení přijal jméno Gorazd. V době jeho pobytu v Srbsku se vyostřil konflikt mezi liberálním proudem v československé církvi, vedeným ThDr. Karlem Farským, a pravoslavným křídlem, v jehož čele stál Gorazd. Kromě toho v téže době vystoupili proti pravoslaví římští katolíci, protestanti a socialistické politické strany spolu s Čs.stranou lidovou. Vláda ČSR mu neudělila státní souhlas s výkonem biskupské funkce a uznala jej pouze za správce eparchie.

V červenci 1922 byl vyslán na misijní cestu do Spojených států šířit pravoslaví mezi místními Čechoslováky. V říjnu a listopadu 1922 založil sedm církevních obcí mezi slovenskými přistěhovalci. Situace doma byla však natolik vážná, že musel misijní práci v Americe opustit. V dubnu 1923 ho Ústřední rada Církve československé vyzvala, aby církev opustil i se svými stoupenci. 21. června 1924 z Církve československé vystoupil. Nepřijal nabídku vrátit se do řad římskokatolické církve a spolu s mnoha stoupenci pokračoval v misijní činnosti a organizování samostatných církevních obcí na Moravě, například v Olomouci, Přerově, Štěpánově, Brně, Bílé Lhotě, Dolních Kounicích, Vilémově a Chudobíně (dnes součást Litovle). V září 1924 vyslal do Srbska první studenty bohosloví. Mezi lety 1928 a 1942 bylo díky jeho úsilí postaveno 14 chrámů. Gorazdův plán vybudovat v Československu pravoslavný monastýr však nebyl uskutečněn. V roce 1936 působil misijně v pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Kroměříži. Sloužil zde bohoslužby, učil zpěv a liturgiku.

Nacistická okupace

Hitlerovská okupace do značné míry omezila jeho práci pro církevní obec. 28. října 1938 v reakci na Mnichovskou dohodu zaslal protestní prohlášení všem nejvyšším představitelům východní církve, ve kterém obhajuje právo Československa na existenci. Po 15. březnu 1939 vyzýval pravoslavné věřící k ještě větší semknutosti a pospolitosti. Po provedení atentátu na Heydricha 27. května 1942 poskytla pravoslavná církev výsadkářům úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici na Novém Městě v Praze. Azyl v kryptě chrámu jim nabídl pravoslavný věřící Jan Sonnevend se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřka, který o situaci uvědomil děkana Václava Čikla a kostelníka Václava Ornesta. Vladyka Gorazd se o úkrytu parašutistů dozvěděl až v den vyhlazení Lidic (10.6.1942), večer 11. června 1942, kdy mu Jan Sonnevend oznámil, že se v chrámu skrývá sedm výsadkářů, mezi nimi atentátníci Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík ( a též jejich velitel, nadporučík Adolf Opálka) .

Okamžitě se sešel s Petřkem a Čiklem a nabádal je k co nejrychlejšímu převezení parašutistů na jiné místo. Na druhý den odjel na čtyřdenní cestu do Berlína, kde se měl zúčastnit intronizace ruského biskupa. I po jeho návratu však byli výsadkáři dosud v chrámu. Dne 18. června 1942 měli být odvezeni na bezpečné místo, avšak tou dobou byl už jejich úkryt prozrazen. Téhož dne nad ránem byl vydán rozkaz obklíčit chrám strážným praporem SS Prag. Po sedmihodinovém boji, do nějž Němci nasadili přes 800 vojáků, byli všichni členové výsadku zabiti, anebo spáchali sebevraždu poslední kulkou. Den poté se rozhodl vydat úřadům. Ve čtvrtek 25. června 1942 byl v 5 hodin ráno zatčen v Horních Počernicích a převezen do Petschkova paláce. Přelíčení s vladykou Gorazdem a dalšími věřícími proběhlo odpoledne 3. září 1942. Byl nad nimi vynesen rozsudek trestu smrti zastřelením za „ukrývání vrahů SS Oberstgruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“. Dne 4. září 1942 ve 14.35 byl zastřelen na Kobyliské střelnici spolu s Janem Sonnevendem a Václavem Čiklem. Stejný osud čekal o den později i Vladimíra Petřka.

Dne 27. září 1942 byla „Českopravoslavná obec srbské a cařihradské jurisdikce v Protektorátu Čechy a Morava“ rozpuštěna, majetek církevních obcí zkonfiskován, byly zapečetěny chrámy a zakázány bohoslužby. Všichni duchovní této církve byli deportováni na nucené práce do Německa. Popraveno bylo dvanáct představitelů Pravoslavné církevní obce v Praze 2. Tím skončilo jednadvacetileté období Gorazdovy mise, stejně dlouhé jako působení svatých Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.

Svatořečení

Ačkoli jej Srbská pravoslavná církev uctívala jako mučedníka a svatého již dlouhou dobu, jeho svatořečení v Československu, za které se zasadil také ThDr. otec Jaroslav Šuvarský, proběhlo až 4.–6. září 1987 v olomouckém chrámu svatého Gorazda I. Kanonizačnímu obřadu předcházela pouť do jeho rodné Hrubé Vrbky a do Mikulčic. Jelikož jeho tělo bylo po popravě spáleno, církev nemá k dispozici ostatky svého novomučedníka. V pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje se jako relikvie uchovávají jeho bohoslužebná roucha.

Odkaz

V roce 1995 byl na počest hrdinů heydrichiády, výsadkářů i sv. biskupa Gorazda otevřen pod chrámem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Národní památník hrdinů heydrichiády – místo smíření. V jeho rodné Hrubé Vrbce existuje malý Monastýr svatého Gorazda a ve Vilémově ženský monastýr Zesnutí přesvaté Bohorodice. Dne 28. října 1997 mu byl in memoriam propůjčen prezidentem republiky Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Gorazdova ulice v Praze je kolmá k ulici Resslově a byla přejmenována roku 1948 ze severní části ulice Podskalské. V Brně v Gorazdově ulici č. 5 stojí pravoslavný chrám sv. Václava), další ulice jsou v Moravské Třebové a ve Starém městě u Uherského Hradiště.

Svatý Vintíř (St Gunther) v České knížectví (+1045)

9. října

Blahoslavený Vintíř (955–1045), byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera Rinchnach. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.

Vintíř žil v 10.–11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině z Käfernburgu-Schwarzburgu v Durynsku, byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. a díky sňatku Jindřichovy sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. V Uhrách strávil několik let, především v lesích u dnešního Bakonybélu, kde kolem roku 1018 založil benediktinský klášter svatého Mořice.

Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří v roce 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Osudovým pro Vintíře a pro utváření jeho názorů na život a víru bylo setkání s biskupem Gothardem, na jehož základě se Vintíř rozhodl stát řeholníkem benediktinského řádu. V té době byl vdovcem a otcem minimálně dvou synů. Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gothardově svůj majetek klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen. Gothard ho poté vzal s sebou v jeho světském šatě do kláštera v bavorském Niederaltaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem sv. Mořice zbraň a započal noviciát a roku 1007 složil řeholní sliby. Nejprve se navzdory vstupu do řádu nemohl vzdát světských radovánek, později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad Řezným potokem (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (klášter Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele.

Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně Březnice 9. října 1045 zemřel. Podle svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně klášterní baziliky sv. Markéty.

Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem.

Svatá Ludmila, Česká kněžna (+921)

15. září

Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hradiště Tetín) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou.

Svatá Ludmila je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců.

Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnějšího rodu. Přemyslovci ovládali středočeský prostor a mocenskými výboji jejich vliv sílil. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech.

Je pravděpodobné, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli sehrávala i sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Do manželství Ludmila vstoupila asi jako čtrnáctiletá či patnáctiletá v roce 874 nebo 875.

Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv. Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly). Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921), z nichž oba později dosedli na knížecí stolec.

Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách.

Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského knížete Svatopluka.

Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem Svatopluka někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupcem se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.

Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem; snaha o to, aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristiánova legenda), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.

Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen). Roku 925[1] nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla.

Svatý Václav I., český kníže (+935)

28. září

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, příp. 929, německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je hlavním patronem českého národa a symbolem české státnosti.

Βyl vychováván svou babičkou Ludmilou (svatořečena ve 12. století) a vzdělával se na Budči. Jako kníže, po porážce od saského krále Jindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil rotundu svatého Víta, hlavní kostel knížectví. Podle legendy byl zavražděn ve Staré Boleslavi služebníky svého bratra Boleslava poté, co se ho sám Boleslav pokusil zabít. Boleslav díky tomu převzal vládu.

Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní ap. a posmrtné zázraky).

Na příkladu ctihodného Anthima z Chiu je patrna velikost pravoslavného světce…

Vzor svatého a evangelního života světce

Svatý Anthimos z Chiu, Řecko (+1960)

Svatý Anthimos z Chiu se jako farní kněz setkával s nemocnými leprou, s nimiž také společně jedl a debatoval. Těmto nemocným rovněž podával svaté Přijímání a po každé svaté Liturgii spotřebovával sám svaté Dary!

A tehdy, uprostřed této posvěcují atmosféry, v níž se otec Anthimos nacházel, snil o založení monastýru, aby v něm mohly najít útočiště mnišky prchající z Malé Asie.

Postupoval krůček po krůčku k naplnění tohoto svého snu, který se skutečně podařilo naplnit. Nakonec mohl vztyčit velkolepý a posvátný „Parthenon“ – Chrám Panagie „Pomocnice Chioské“.

Od těch dob se usadil v Monastýru a plně se zasvětil Přesvaté Bohorodici.

Na tomto místě zazářila díky jeho asketickému životu a plejády ctností jeho svatost na přímluvy a s pomocí Bohorodice. Své duchovní stádce vedl jako dobrý pastýř s něžností a láskou, podporoval každého nuzného, utěšoval svým prostým slovem a léčil všechny nemocné a trpící, kteří se k němu utíkali.

Uvnitř této celoživotní diakonie směrem k bližnímu, jsa již zralým mužem v Kristu, ověnčen šedinami, ve věku 90 let, ve svatosti a ctihodnosti připomínající velké asketické osobnosti pouště, odsloužil svou poslední svatou Liturgii.

Psal se 27. leden roku 1960.

Za několik dní poté v pokoji zesnul v Pánu.

Zdroj:

https://pravoslavbrno.cz/na-tomto-prikladu-ctihodneho-anthima-z-chiosu-je-patrna-velikost-pravoslavneho-svetce/

Svatá apoštolům rovná Nina

„Osvětitelka Gruzie“

(14./27.1.)

Sv. Nina[1], jež jako jedna z mála křesťanských žen, nese pojmenování „Apoštolům rovná“, pocházela z maloasijské Kappadokie a byla dcerou římského vojevůdce Zabulóna a zbožné Zuzany.

Její otec Zabulón byl v příbuzenském vztahu se sv. velkomučedníkem Jiřím Vítězným a její matka byla sestrou tehdejšího jeruzalémského biskupa Juvenália.

Od raného mládí si sv. Nina zamilovala Boha celým svým srdcem a hluboce se rmoutila kvůli těm, kteří ještě nebyli osvíceni pravou vírou a poznáním pravého Boha.

Poté, co její otec Zabulón odešel do hlubin Jordánské pouště, kde se oddal mnišskému způsobu života, a její matka se stala diákonisou v Jeruzalémském chrámu, převzala péči o sv. Ninu jedna zbožná žena, která byla ctihodnou křesťankou.

Mnohá vyprávění o blahou zvěstí dosud neosvícené zemi Ibérii[2] (dnešní Gruzii), která sv. Nina vyslechla z úst své nové učitelky a ochránkyně, v ní probudily silnou touhu navštívit tuto zemi a zvěstovat místním obyvatelům o světle Kristova evangelia. Její přání se ještě zintenzivnilo, když ji jednou ve snu navštívila Přesvatá Bohorodice, která ji do rukou vložila svatý Kříž, spletený z větviček révového vína. Zanedlouho se její přání uskutečnilo…

Podle jedné verze se svatá Nina vydala do Gruzie ve snaze zachránit se před pronásledováním křesťanů, které podnítil císař Dioklecián (284-305), druhá verze církevního podání hovoří o tom, že sv. Nina byla zajata přímo Ibérijci, kteří ji odvlekli jako zajatkyni do své země.

V Ibérii nalezla sv. Nina útočiště u jedné prosté ženy v královských zahradách a brzy se o její osobě a ctnostech dozvěděli lidé ze širokého okolí, které Nina s láskou přijímala. Všem přitom projevovala blahodatnou pomoc a uzdravení.

Její mírný a křesťansky ctnostný život velmi silně zapůsobil na místní obyvatele, kteří za ní přicházeli ve stále větším a větším množství (a mnozí z nich uvěřili v pravého Boha).

Sv. Nina se osobně zasloužila o to, že sám panovník Ibérie – král Mirian, ale i jeho žena Nana a syn Bekar, přijali díky jejímu apoštolskému působení křesťanství. Právě pozdější král Bekar poté pomáhal svaté Nině se šířením křesťanství v Ibérijské zemi. Nicméně, ještě na žádost krále Miriana byli krátce po jeho křtu povoláni z Cařihradu biskup a kněží a postaven vůbec první křesťanský chrám zasvěcený svatým apoštolům.

Zanedlouho přijala křesťanství celá Gruzie.

Sv. Nina odešla na čas do ústraní a za svůj nový domov přijala skromné obydlí vysoko v horách. Na prosby místních křesťanů se však brzy vrátila a přišla až do Katechie, kde ke křesťanství přivedla i místní vládkyni Sofii.

Po 35 letech nadlidského apoštolského úsilí a námahy poručila svatá Nina v roce 337 (nebo 335) svou mírnou duši Pánu v místě zvaném Bobde.

Kříž svaté Niny, spletený z větviček vinné révy a ovinutý jejími vlastními vlasy, se dodnes nachází v Siónské katedrále v gruzínském hlavním městě Tbilisi.

Na místě zesnutí svaté Niny nechal král Mirian zbudovat velkolepý chrám zasvěcený svatému velikomučedníkovi Jiřímu.

Svatá Nina konala mnohé zázraky již za svého života a koná je po i svém zesnutí.

Zdroj:

https://pravoslavbrno.cz/4680-2/

http://orthodox-heart-sites.blogspot.com

ORTHODOX HEART SITES

Otázky

Czech Orthodox Web 4

ORTHODOX WEB: http://orthodoxweb.blogspot.com - Abel-Tasos Gkiouzelis - Email: gkiouz.abel@gmail.com

♫•(¯`v´¯) ¸.•*¨*

◦.(¯`:☼:´¯)

..✿.(.^.)•.¸¸.•`•.¸¸✿

✩¸ ¸.•¨

http://czechorthodoxweb1.blogspot.com - Otázky

http://czechorthodoxweb2.blogspot.com - Svatí

http://czechorthodoxweb3.blogspot.com - Pravoslaví

http://czechorthodoxweb4.blogspot.com - Otázky

Proč jsem křesťanem?

Protože toužím být spasen. Spasení to je věčný blažený život v Království nebeském, kde je pro ty, kteří Boha milují, připraveno něco nesmírného, co ještě nikdo neviděl, o čem nikdo ještě neslyšel, co nikomu ani na mysl nepřišlo (tak to popisuje veliký mystik, kterému bylo dáno nahlédnout až do nebe, - apoštol Pavel). Takové veliké spasení připravil lidem nebeský Otec a cestu k němu umožnil Ježíš Kristus; tento "nebeský most" napjatý ze země do Božího Království je udržován Duchem Svatým a to v Církvi, kterou kvůli tomu Ježíš Kristus vybudoval tím, že na svaté apoštoly seslal Ducha Svatého, Jenž v Církvi přebývá neustále a zpřítomňuje zde všechny plody Kristova díla spásy. Co je to ono stále velebené dílo spásy, které pro nás koná celá přesvatá Božská Trojice? Otec je koná tím, že poslal Božího Syna na zem vykonat spasení hříšníků; Bůh Syn je koná tím, že se jako Bůh vtělil - přijal lidství, aby je uzdravil; kázal a léčil, vykoupil lidi tím, že se nechal mučit, ukřižovat a zemřel, poté z mrtvých vstal, vystoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého na své apoštoly; a Duch Svatý koná naši spásu tím, že udržuje Církev a tím i cestu do nebe pro všechna pokolení. Svatý Duch v Církvi posvěcuje lidi a působí v nich vnitřní proměnu. V Duchu Svatém jsme schopni postihnout pravdu Evangelia a modlit se - hovořit s Bohem. Říkáme: v Duchu Svatém, skrze Syna (tj. Krista) k Otci.

Bez odpuštění hříchů člověk nemůže být spasen čili nemá přístup k věčnému blaženému životu v nebeském Božím Království, kam nemůže vejít nic nečistého, nic poskvrněného hříchem. Člověk je však ve stavu, kdy není schopen nehřešit - všichni jsme zhřešili a stále hřešíme. Jedinou možnou cestou ke spáse je tedy získat od Boha odpuštění hříchů - a to se děje skrze Ježíše Krista v Jeho Církvi. Bez odpuštění hříchů nemůže být nikdo spasen - to je klíčová teze křesťanského učení.

Všichni jsme zhřešili, a proto jsme daleko od Boha (Římanům 3,23). "Odplatou za hřích je smrt," praví Písmo a pokračuje, "v Ježíši Kristu je však milost Boží a život věčný" (Římanům 6,23). Duchovně jsme umrtveni hříchem a sami sebe nemůžeme vzkřísit - nemůžeme tedy sami sebe spasit: "Milostí (blahodatí) Boží spaseni jsme skrze víru (ne sami ze sebe) - ne svými skutky," píše v Bibli apoštol Pavel (Efezským 2,8-9).

Zdroj:

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

Proč máme katechismus?

Od samotného počátku křesťanství přicházeli za křesťany lidé a tázali se: "V co věříte?" "Jak věříte?" Jaké je vaše učení?" Pod těmito otázkami se rodily formulace křesťanské víry. Křesťané vždy silně prožívali svoji víru a měli poznání o Bohu, jejich víra byla jasná, zřetelná s konkrétním obsahem; jenže brzy zjistili, že není tak jednoduché tuto víru postihnout lidskými slovy. Brzy se navíc začaly objevovat i formulace nesprávné, mylné či nedokonalé anebo zavádějící, což znepokojilo Církev a desorientovalo zájemce o křesťanství a mnohé nezkušené nekřesťany. V Církvi vznikla diskuse, při které se postupně — tak jak vznikala potřeba — rodily formulace křesťanské víry. Nešlo v žádném případě o to, aby byla víra vylepšena, či přeformulována nebo vymyšlena nějaká lepší víra; právě naopak!, Církev jako celek pečlivě střežila svoji víru a jakékoliv nové formulace prověřovala vždy jen z jednoho aspektu: jestli dle možností lidské řeči co nejdokonaleji vystihují tu víru, kterou Církev přijala od svatých apoštolů a kterou úzkostlivě zachovává a pěstuje. Církevní lid rozhořčeně odmítal sebelépe myšlené formulace, když je shledal jako odporující autentické apoštolské víře. A za těchto okolností vznikal katechismus. Vidíme, že jej Církev nesestavovala dobrovolně, nýbrž pod určitým tlakem: otázky pohanů, útoky heretiků nutnost zajistit správnou výuku katechumenů (těch, kteří se připravovali ke křtu) ve víře. Brzy se totiž zjistilo, že v Církvi je třeba nastolit jistou shodu ve formulacích víry, neboť svévolné formule – byť často velice zbožné – přinášejí zmatek a mnohou škodu. A tak postupně vznikalo učení o víře křesťanské – rodilo se na církevních sněmech, v katechetických školách, v zápasech se pohany a heretiky a příbytcích svatých Otců, kteří měli od Boha zvláštní dary moudrosti a duchovního zření...

Katechismus popisuje pravoslavnou víru a praxi – orthodoxii a orthopraxi. Ke spáse je třeba obojí studovat a obojí žít.

Zdroj:

http://www.orthodoxia.cz/katechis/index.html

Kdy byly napsány knihy Písma svatého?

Odpovědět:

Knihy Písma svatého byly napsány v různých dobách: některé před narozením Pána Ježíše, jiné až po něm.

Jak nazýváme knihy Písma svatého, napsané po narození Pána Ježíše?

Odpovědět:

Knihy Písma svatého, napsané po narození Pána Ježíše, nazýváme Novým Zákonem.

Jaký je vzájemný poměr mezi Starým a Novým Zákonem?

Odpovědět:

Vzájemný poměr mezi Starým a Novým Zákonem je ten, že Starý Zákon připravoval lidi na zjevení Nového Zákona, a že Nový Zákon je splněním a vyvrcholením Starého Zákona.

Kde je krátce obsaženo, co podle zjevení božího máme věřit?

Odpovědět:

Co podle zjevení božího máme věřit, je krátce obsaženo ve vyznání víry.

Kde je krátce obsaženo, co podle zjevení božího máme konat?

Odpovědět:

Co podle zjevení Božího máme konat, je krátce obsaženo v přikázáních božích.

Co je náboženská víra?

Odpovědět:

Náboženská víra je pevné přesvědčení, že jest Bůh, a že jsme povinni žít podle jeho svatého zákona.

Je náboženská víra potřebná?

Odpovědět:

Náboženská víra je nevyhnutelně potřebná, neboť:

Pán Ježíš prohlásil, že kdo neuvěří, bude odsouzen (Mar. 16, 16), v listě svatého apoštola Pavla k Židům se praví, že bez víry není možno líbit se Bohu. (Žid. 11, 6.)

Stačí věřit v Boha jen ve svém srdci?

Odpovědět:

Nestačí věřit v Boha jen ve svém srdci, nýbrž je třeba víru také vyznávat.

Komu by se podobal člověk, který by v Boha věřil, ale víru by nevyznával?

Odpovědět:

Člověk, který by v Boha věřil, ale víru by nevyznával, podobal by se synu nebo dceři, kteří by sice své rodiče znali, ale k nim se nehlásili, před lidmi je zapírali a styděli se za ně.

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Jak vyznáváme víru?

Odpovědět:

Víru vyznáváme: Modlitbou, účastí na službách božích a náboženských průvodech, životem podle víry, hlavně dobrými skutky, obhajobou víry proti jejím odpůrcům, též ústním vyznáním víry.

Svatý apoštol Pavel napsal: „Srdcem se zajisté věří ke spravedlnosti a ústy vyznání se děje ke spasení.“ (Řím. 10, 10.)

Nejkrásnější příklad vyznávání víry zanechali nám svatí mučedníci, kteří raději snesli mučení a násilnou smrt, nežli by víru zapřeli.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Jak zní pravoslavné vyznání víry?

Odpovědět:

Pravoslavné vyznání víry zní:

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. (1.Mojž. 1, 1; Kol. 1, 16.)

I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce narozeného přede všemi věky; Světlo ze Světla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jedné bytosti s Otcem; skrze něhož vše učiněno jest (Jan 3, 16-18; 1.Jan 5, 1; Jan 17, 5; Jan 17, 24; 1.Jan 1, 5; Jan 8, 12; 1.Jan 5, 20; Jan 10, 30; Jan 1, 3);

jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha svatého a Marie Panny a člověkem se stal (Jan 3, 17; Jan 6, 38; Luk. 1, 35; Jan 1, 14; 1.Tim. 2, 5-6);

jenž za nás ukřižován jest pod Pontským Pilátem, trpěl i pohřben jest (Mat. hl. 27);

a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem (Luk. hl. 24; Mar. 16, 6; Jan 20 a 21);

vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce (Luk. 24, 51; Jan 3, 13; Žid. 10, 12);

a zase přijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce. (Mat. 16, 27; Mat. 25, 31-46).

I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest a mluvil skrze proroky. (Jan 15, 26; Ž. 104, 30; Tit. 5, 5-6; 2.Pet. 1, 21.)

I v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev. (Ef. 5, 23; Ef. 5, 25-27.)

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. (Mat. 28, 19; Mar. 16, 16.)

Očekávám z mrtvých vzkříšení (Jan 6, 54);

a život věku budoucího. Amen. (Jan 5, 24.)

Jak se ještě nazývá vyznání víry?

Vyznání víry se nazývá ještě také symbolem víry neboli stručným souhrnem víry.

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Proč nejsme pohany, hinduisty, buddhisty a pod.?

Tážeme se: „Kdyby spása člověka byla možná i bez příchodu Spasitele Ježíše Krista a děla se i vně Jeho spasitelného díla (tedy mimo Církev), proč by se Boží Syn vlastně vtěloval, nechal se potupně popravit a vstával z mrtvých?“ Celé Boží zjevení - svatá Písma Starého i Nového zákona - vydávají jednoznačné svědectví, že člověk nemůže dojít spásy a duchovního uzdravení mimo Krista; jeden citát za všechny - Ježíš pravil: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Mne.“

Víme, že mnozí jogíni, buddhisté či jiní moderní pohané rádi citují Bibli a používají ji k doložení svého učení. Takové citace však bývají pravidelně vytrženy z kontextu a vykládány zcela proti duchu Bible. Podle našeho názoru lze s úspěchem pochybovat, že by ty biblické osoby, které tato slova vyřkly, je mohly myslet takovým způsobem, jakým je dnes někteří pohané vykládají.

Bible bývá sice vázána do jedné knihy, leč v podstatě je to celá knihovna knih napsaných v různých dobách a lidmi nejrůznějšího vzdělání a profesí a ze všech sociálních skupin; jestliže všechny tyto knihy jsou spojeny podivuhodnou vnitřní provázaností a jednotou čili mají jednoho ducha, pak je to dokladem, že vznikly inspirací z jednoho zdroje - Božskou inspirací Ducha Svatého, „který hovořil skrze proroky“. Proto je nutno vykládat Bibli pouze v tomto duchu - v Duchu Svatém, Jenž sestoupil a přebývá v Církvi; výklad v jiném duchu -- byť by byl sebezajímavější -- je výklad mylný, neautentický.

Učení pohanských náboženství nemůžeme považovat za pravdivé, neboť je v mnoha zásadních bodech v rozporu s Božím zjevením - není možno věřit oběma zdrojům současně: buď věřím učení pohanskému či křesťanskému. Kdyby měli pravdu pohané, pak by to znamenalo, že Bible lže.

Jedině učení, které je celé -- od A až do Z -- pravdivé, má v sobě duchovní sílu spasit člověka (Ježíš pravil: „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“) Jsou body, ve kterých se zdá stýkat se křesťanství s některými naukami pohanskými; to nás však neopravňuje považovat obě učení za stejná a opomíjet zásadní rozdíly mezi nimi.

Jedním ze sporných bodů je např. pohanské učení o reinkarnaci (převtělování, znovuvtělování lidí). Tzv. „důkazy reinkarnace“, kterými jsou dnes zaplněny stránky některých knih, považujeme za naprosto nepřesvědčivé.

Naprosto je při předkládání těchto „důkazů“ ignorována možnost klamání démony či jiné složité duchovní souvislosti. Domníváme se, že démoni mají značný zájem na tom, aby lidé uvěřili v reinkarnaci, neboť tato víra má za následek ochabnutí intenzity duchovního zápasu za spásu a přijetí pohanského učení o duchovním vývoji člověka v průběhu mnoha vtělení; podle tohoto učení člověk dosahuje duchovní dokonalosti během mnoha životů, musí se tedy prý mnohokrát narodit a duchovně se zdokonalovat až se postupně stane dokonalým. Podle křesťanského učení člověk zcela přišel o schopnost získat vlastními silami ztracenou duchovní dokonalost; leč spásu můžeme získat skrze Krista a máme k tomu jedinou příležitost -- a tou je tento jedinečný život, který právě žijeme. K získání spásy člověk potřebuje všechny své síly; upíná-li se ovšem k naději, že bude moci pokračovat v nějakém „příštím životě“, pak už není schopen věnovat se duchovnímu zápasu s tou intenzitou, která je potřebná. Neztrácejme též ze zřetele, že učení o reinkarnaci, které je nyní mnoha západními lidmi přijímáno s takovým nadšením, je ve své domovině (Indie, Tibet apod.) považováno za prokletí -- tady je kolo reinkarnace vnímáno jako strašná kletba spočívající na lidstvu (Gándhí pravil, je to příliš těžké břemeno, než aby je člověk mohl unést); též některé významné autority z buddhistické duchovní oblasti(!) odmítají učení o reinkarnaci ve všech jeho podobách!

Mnozí pohané odmítají věřit v existenci ďábla a démonů. Říkají, že není zlo, je jen nevědomost. Nevědomost, která má za následek tolik desítek či stovek milionů plánovitě zavražděných lidí -- a to jen v právě uplynulém 20. století ve dvou světových (a řadě „menších“) válkách, v koncentračních táborech s plynovými komorami, gulazích, -- to není jen nevědomost, to je aktivní zlo, které není pouhou pasivní nepřítomností dobra! Jiní pohané zase naopak věří, že vedle sebe existují dva kosmické principy -- dobrý a zlý (toto učení se nazývá „dualismus“). Prý si bez existence zla člověk není schopen uvědomit dobro. Opačně učí křesťanství -- není potřeba tmy, aby mohlo být světlo; Bůh stvořil vše jako dobré; i satan byl Bohem stvořen jako dobrý anděl, pak ale využil své svobody a stal se zlým a nepřátelským vůči Bohu. Oba pohanské názory tedy shledáváme jako nesprávné a nepravdivé a připomínáme, že jde o velice důležitou oblast duchovního učení. Podle našeho názoru nelze bez pravdivého poznání o Bohu a o ďáblu dosáhnout duchovní dokonalosti.

Zajímavé je srovnání východního učení o tzv. „karmickém zákoně“ s křesťanským učením o hříchu. Protipólem k hinduistickému učení o karmických následcích všech našich činů, což činí z lidí vězně jejich vlastních skutků, je křesťanská zvěst o vykoupení lidí Ježíšem Kristem, o odpuštění hříchů, tj. smazání všech našich vin a dluhů vůči Bohu Spasitelovou krví, což činí lidi svobodnými, aby se mohli ujmout svého duchovního dědictví, ke kterému byli Božím Synem adoptováni, -- aby byli osvobozeni ze svých vin a hříchů pro Království Boží.

A zde se opět dostáváme ke klíčové tezi křesťanského učení: bez odpuštění hříchů nemůže být nikdo spasen, neboť všichni zhřešili a stále hřeší a nikdo není schopen sám se očistit; vždyť ten, kdo zhřešil, je duchovně mrtvý, a mrtvý člověk nemá sám v sobě sílu vzkřísit se! „Kdo praví, že je bez hříchu, ten je lhář a pravdy v něm není,“ praví Písmo.

Ježíš Kristu přinesl lidem odpuštění hříchů a otevřel tím cestu ke spáse -- k věčné blaženosti. Kristus to mohl učinit, protože je Bůh a nikoliv jen pouhý hříšný člověk. Nikdo jiný než Bůh nemůže odpouštět hříchy. O jiném Spasiteli, který by byl vtěleným Bohem a přinesl lidem odpuštění hříchů, nevíme (ani Buddha ani Krišna ani žádný avátar či boddhisatva o sobě netvrdili něco podobného -- a nikdo z nich se nenechal za hříchy lidí nespravedlivě zabít, obětovat, a nevstal třetího dne z mrtvých). „Spaseni jsme mocí Boží a nikoliv vlastními silami a svými skutky“ (Efezským 2,8-9). (Podrobnější studii na téma rozdílů mezi Pravoslavím a buddhismem, hinfusimem, jógou, NEW AGE a dalšími pohanskými naboženstvími či kulty nebo duchovními systémy viz na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.).

Zdroj:

http://www.orthodoxia.cz/why_be.htm

Kdo jest Bůh?

Bůh je Stvořitel a Pán nebe i země.

Můžeme Boha vidět?

Boha nemůžeme vidět, neboť jest duch a tělo nemá.

Pán Ježíš řekl: „Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modlit.“ (Jan 4, 24.)

Které vlastnosti boží máme si kromě neviditelnosti ještě pamatovat?

Kromě neviditelnosti máme si pamatovat ještě hlavně tyto vlastnosti boží, že jest věčný a nekonečně dokonalý, všudypřítomný a vševědoucí, nejvýš moudrý a všemohoucí, nejvýš svatý a spravedlivý, nejvýš dobrotivý a milostivý.

Co znamená: Bůh je věčný?

Bůh je věčný znamená, že Bůh byl vždy, jest a bude vždy. (Ž. 90, 2.)

Co znamená: Bůh je nekonečně dokonalý?

Bůh je nekonečně dokonalý znamená, že má všechny dobré vlastnosti v míře nekonečné, a nikdo mu není roven; (Ž. 145, 3.)

Proč říkáme: Bůh je všudypřítomný?

Říkáme: Bůh je všudypřítomný, protože je všude, na nebi i na zemi a na každém místě. (Ž. 139, 7-11.)

Proč říkáme: Bůh je vševědoucí?

Říkáme: Bůh je vševědoucí, protože ví všechno, co bylo, jest a bude, a zná též všecky naše i nejtajnější myšlenky. (Ž. 139, 1-6; Jer. 23, 24; Žid. 4, 13.)

Proč říkáme: Bůh je nejvýš moudrý?

Říkáme: Bůh je nejvýš moudrý, protože všecko nejlépe řídí. (Řím. 11, 33.)

Proč říkáme: Bůh je všemohoucí?

Říkáme: Bůh je všemohoucí, protože může učinit vše, co chce. (1.Mojž. 17, 1; Luk. 1, 37.)

Proč říkáme: Bůh je nejvýš svatý?

Říkáme: Bůh je nejvýš svatý, protože chce a činí jen to, co je dobré. (3.Mojž. 11, 44; 1.Sam. 2, 2.)

Proč říkáme: Bůh je spravedlivý?

Říkáme: Bůh je spravedlivý, protože odměňuje dobré a trestá zlé podle zásluhy. (Ž. 9, 9; Ž. 119, 142: Př. 24, 12; Řím. 2, 6-11.)

Proč říkáme: Bůh je nejvýš dobrotivý?

Říkáme: Bůh je nejvýš dobrotivý, protože je pln lásky ke svým tvorům. (Jan 3, 16.)

Proč říkáme: Bůh je milostivý?

Říkáme: Bůh je milostivý, protože rád odpouští hříchy každému, kdo činí upřímné pokání. (Ž. 145, 8-9.)

Zdroj:

https://www.pp-eparchie.cz/pravoslavny-katechismus/

Pravoslavná Církev - Czech Flowers of Orthodoxy 1

Pravoslavná církev - Czech Flowers of Orthodoxy 1

Total Pageviews

Welcome...! - https://gkiouzelisabeltasos.blogspot.com